Mojstrana ferrata

Ve slovinské obci Mojstrana najdete dvě lehké ferraty vhodné pro začátečníky i pro děti. Jmenují se Aljaževa a druhá Pot mojstranških veveric a vedou na kopec s názvem Grančišče. Jsou jednoduše přístupné a celkově dost lehké: první má obtížnost B, druhá C. Průvodce deklaruje lezení na hodinu, ale dá se zvládnout rychleji, pokud nebudou lidi. To je asi největší problém, protože ferrata je hodně frekventovaná díky snadné dostupnosti. Obec Mojstrana se nachází malý kousek od dálnice z Rakouska do Slovinska, stačí odbočit po projetí hraničního tunelu Karawanken.

Obě ferratové cesty Aljaževa B (modrá) a Pot mojstranških veveric C (červená) se na skále prolínají.

Nepovedlo se nám zaparkovat na (v průvodci) doporučeném parkovišti u místního muzea, protože je hodně malé a bylo obsazeno. Další možnosti uvnitř obce téměř nejsou. Za to ještě před obcí Mojstrana je postavené záchytné parkoviště s velkou kapacitou – viz souřadnice níže.

Z tohoto záchytného parkoviště trvá cesta k ferratě do 15 minut.

Směr k nástupu ukazuje cedulka. Ferrata je otevřená od dubna do konce října. Skála je orientovaná na východ, takže dopoledne sem svítí přímé sluníčko, ale po 14. hodině už je podle průvodce víc ve stínu.

Pár metrů po vejití do zarostlého prostoru pod skalou stojí informační cedule, za kterými začíná jistící ocelové lano.

Na ferratě vidíme docela dost lidí téměř v zástupu.

Začátek ocelového jistícího lana lehčí cesty Aljaževa B, která nejdříve vede doprava.

Cesta Pot mojstranških veveric C začíná víc vlevo a ocelové lano vede rovnou vzhůru po skále. Hned první úsek je v topo obrázku označený jako Céčko, první ze tří na této ferratě.

Lehčí cesta vpravo vede schovaná ve vegetaci, Áčkový choďák.

Lezu „těžší“ cestu vzhůru.

Po pár krocích musím čekat, protože přede mnou je fronta.

Ke skále přicházejí neustále další a další zájemci o lezení.

Přede mnou je to zaseknuté.

Kousíček posun, ale stále čekám. Obě cesty se totiž kříží. Těžší pokračuje vzhůru po žebříku, lehčí traverzuje zprava doleva. Obsazenost lezci vidíte na fotkách.

Žebřík je druhé ze tří Céček ve ferratové cestě Pot mojstranških veveric.

Čekám a rozhlížím se kolem.

Konečně na žebříku. Neřekl bych obtížnost C, spíš lehčí.

Za žebříkem se cesta větví – dá se přejít doleva na lehčí cestu Aljaževa nebo těžší cesta Pot mojstranških veveric pokračuje vpravo.

Pokračuju doprava.

Ohlédnutí dolů na přelezený žebřík.

Opět musím čekat. Rozhlížím se a fotím.

Konečně pár kroků posun.

Obě cesty se opět na chvíli spojují, takže opět vzniká zácpa.

Choďák obtížnosti A/B.

Cesty se opět rozvětvují: těžší doprava, lehčí doleva. Pokračuju tentokrát doleva, je tam méně lidí.

Lezu teď lehčí trasu a neuvidíme tedy v té těžší cestě třetí a poslední Céčko.

Pár stupaček navíc, nicméně skála je dobře strukturovaná.

Výhled je v dnešním slunečném dni parádní. Větší šedá budova vpravo je horolezecké muzeum Slovenski planinski muzej. Uprostřed fotky je průvodcem doporučené parkoviště, které je dnes plné.

Lezení pokračuje choďákem A a A/B.

Obě ferratové cesty se opět spojují a znovu čekáme ve frontě.

Lezec přilézá z těžší cesty – někde pod ním bylo třetí a poslední Céčko.

V trase je zatáčka doleva, obtížnost je choďák A.

Borec s lanem je průvodce, který vedl klientku lezkyni (za ním). Ta mi přišla soběstačná a na dost pokročilé úrovni. Vzhledem k jednoduchosti celé ferraty moc nechápu, k čemu by potřeboval lano.

Těžší cesta odbočuje vpravo, kde se leze po hezké skále, obtížnost B. Protože se tam dvojice před námi dost trápí a zdržuje, volíme raději lehčí cestu vlevo. Chci docela pryč z této tlačenice.

Pokračujeme choďákem A vlevo. Vidíte, že lezci v těžší cestě se téměř nepohli a to je jenom Béčko.

Konečně můžeme svým tempem. Předcházíme pár lidí, kteří sotva popadají dech.

Obě cesty se naposledy spojují.

A už jen závěrečný choďák.

Vrcholové foto, když se v jednom okamžiku povedlo konečně vyfotit bez lidí. Ferratu jsme vylezli za 50 minut, ale dost času jsme strávili čekáním, než se fronta lezců posunula. Dovolím si odhadnout, že vlastní lezení bez čekání by trvalo možná ani ne půl hodiny.

Výhled na obec Mojstrana je parádní.

Sestupová cesta vede jasně vyšlapaná lesem, nelze se ztratit. Zpátky u začátku ferraty jsme za 20 minut od vrcholu, zbývá ještě 15 minut k záchytnému parkovišti před obcí. Parkoviště je placené, k placení se dá využít i mobilní aplikace.

Ferratové cesty Aljaževa nebo Pot mojstranških veveric jsou opravdu hodně lehké a tedy vhodné pro začátečníky i děti. Klidně bych tuto ferratu doporučil i pro úplného nováčka jako jeho první ferratu vůbec. Obtížnost je v průvodci označená B a C, ale podle mého názoru to Céčko není, spíš lehčí B/C. Obě ferratové cesty se prolínají, takže pozitivní je, že v průběhu lezení je možné přecházet z jedné trasy do druhé. Prolínání má ale i negativní stránku, že ve společných úsecích lezou nahuštěně lezci obou cest. Na ferratě není nic záludného ani nebezpečného. Určitě doporučuji standardně helmu na hlavě, protože ze skály padají dílky velké návštěvnosti kamínky od bot lezců lezoucích výše.

Velká návštěvnost jde ruku v ruce s tím, že obě cesty jsou lehké, ne moc dlouhé a že je ferrata jednoduše dostupná. Podle průvodce trvá samotné lezení každé cesty hodinu. My jsme to ve štrůdlu lezců lezli 50 minut, ale na hodně místech jsme pořád čekali a to docela dost dlouho. Odhaduji, že jednu cestu je možné přelézt v pohodě pod 30 minut, pokud tam nebudou zdržovat další lezci. Uvedená hodina v průvodci podle mého názoru počítá s jistou návštěvností a tedy s tím, že nepůjde ferratu vylézt hladce.

V průvodci doporučené parkoviště u muzea je kapacitně malé, takže šance na zaparkování je v sezóně malá. Níže uvádím souřadnice záchytného parkoviště před obcí Mojstrana, které je obrovské. Pěší přístup k ferratě je tak asi o 10 minut delší než od muzea, ale celkových 15 minut chůze po rovině není žádná překážka. Do Mojstrany se dá dostat autem jednoduše odbočením z dálnice Rakousko – Slovinsko a bylo to na počtu aut a hlavně množství turistů, jak pěších, ferratových nebo cyklistů, hodně poznat. V muzeu údajně funguje půjčovna ferratového vybavení.

Právě z důvodu velké návštěvnosti bych ferratu v Mojstraně ve špičce sezóny nedoporučoval vůbec. Podobně je na tom ferrata Hvadnik (obtížnost C) v nedalé obci Gozd Martuljek. Místo toho bych doporučil třeba ferratu Dobršnik (C) v nedaleké obci Hrušica, kam jsme vyrazili lézt po dolezení tady v Mojstraně a zřejmě díky malé propagaci ferraty Dobršnik jsme tam nepotkali vůbec nikoho.