Madrisela Klettersteig – 2. část – ferrata

Ferrata Madrisela Klettersteig se nachází v rakouském Montafonu v nadmořské výšce 2000 až 2460 metrů nad mořem. Obtížnost ferraty je označená jako C/D. V první části povídání jsem popisoval, jak jsme z parkoviště v obci Gaschurn vyjeli lanovkou na kopec do výšky 2000 metrů. Následně jsme putovali z kopce dolů (na úroveň 1740 metrů nad mořem), abychom poté vystoupali opět vzhůru k samotnému začátku ferraty a ocelového jistícího lana. Teď jsme u úvodní cedule ferraty. Máme na sobě ferratovou výstroj a na hlavě helmu. Od vystoupení z lanovky uběhlo více než 80 minut a my začínáme z nadmořské výšky 2040 metrů lézt po skále a cvakat ferratové karabiny.

První úsek ferraty tvoří kolmá skalní stěna s velkými kramlemi pro nohy.

Jistící lano a ferrata vede trošku cik cak po skále.

Poměrně rychle nabíráme další a další výškové metry.

K tomu, že jistící lano a trajektorie ferraty vede různě klikatě po skále namísto nejpřímější rovného směru se ještě vrátím později jedním komentářem.

Tady je pohled na přístupovou cestu k ferratě. Někde tam dole je ten statek, skrz který jsme procházeli.

Zatím jsem nezmiňoval obtížnost lezení: střídají se tu úseky B/C a lehčí. Jen jedno místo bylo Céčko, ale nijak zvlášť náročné.

Trasa se různě klikatí, ale hlavně stoupá neustále vzhůru.

Částečně se šlape i po hlíně, nejen po skále.

Vždycky se dá dobře stát nohama na strukturované skále a pokud zrovna ne, tak jsou tu velké kramle, na kterých se stojí ještě lépe.

Kousek trasy vede i po trávě.

Tady jsou vidět hezké přírodní skalní stupy pro nohy.

Najednou ferrata odbočuje výrazně doleva.

Za hranou následuje traverz horizontálním směrem doleva. Pořád se buď šlape na dobré skalní stupy nebo na kramle.

Traverz je docela vzdušný, protože pod námi je docela hezká hloubka. Obtížnost traverzu je označená B/C.

Tady bych si dovolil napsat komentář ke stavbě ferraty, jak už jsem o něco výše naznačoval. Připadá mi, že autoři ferraty se precizně snaží lezce provést co nejvíce všemi zajímavými místy na skále. Jinými slovy ferrata nevede nejkratším způsobem odspodu nahoru, ale klikatí se plánovaně různě tak, aby si lezec na skále „užil“ nejrůznější zajímavá místa. A to je fajn.

Po traverzu následuje kousek choďák. Člověk se víc bojí, aby neukopnul nějaký kámen, který by pak mohl padat dolů.

Dostali jsme se k první odpočinkové lavičce. V topo obrázku ferraty jsou zakreslené lavičky celkem tři. V obrázku se tahle první tváří, že se nachází přesně ve třetině ferraty.

Za lavičkou pokračuje ferrata pár metrů kolmo dolů.

Následuje traverz a choďák jakoby od skalní věže směrem k hlavnímu masivu.

V jednom místě ukazuje topo obrázek obtížnost C, ale jinak je to takové B nebo lehké A/B.

Na kolmé stěně před námi tušíme, že přijde nejtěžší úsek celé ferraty před dosažením druhé lavičky: má tam být série Céčkových úseků s jedním C/D místem.

Překvapila nás cedulka „nouzový únik“, která v topo obrázku vyznačená není. Sestup dlouhým suťoviskem si vůbec neumím představit – ale je možné, že při změně na hodně špatné počasí je člověk rád, že je možné utéct mimo ocelové lano ferraty.

Zatím pořád postupujeme lehčími úseky a postupně se blížíme ke kolmé skalní stěně.

Při ohlédnutí zpět si můžeme domýšlet trajektorii ferraty: na fotce vlevo je jezírko, od kterého jsme stoupali k začátku ferraty. Ferrata vedle nejdříve vlevo (na fotce) a někde zhruba uprostřed fotky je za skalním výčnělkem schovaná zmiňovaná první lavička ferraty. Od ní jsme traverzovali a pokračovali (v pravé části fotky) až sem nahoru.

A tady už nalézáme do kolmé stěny, ve které jsou bez odpočinku za sebou úseky C, C, C/D, C a C.

Jednotlivé kroky nejsou těžké, buď se šlape na skálu nebo na kramle.

Nejtěžší je, že se skutečně v téměř kolmé stěně leze pořád nahoru a není tu žádné místo k odpočinku.

Ruce dostávají zabrat a odpočinout je samozřejmě možné kdekoliv s pomocí odsedky.

Lezení tu není těžké pohybově, ale je to spíš jenom o výdrži.

Stěna je opravdu hodně vysoká.

Nahoře na konci stěny je kousek traverz doleva a výlez na plošinu ke druhé lavičce.

Druhá lavička je podle topo obrázku zhruba ve dvou třetinách vlastní ferraty. Od začátku ferraty jsme sem dolezli po hodině a 40 minutách.

Od lavičky pokračuje plošina k další skalní stěně. V dáli nahoře už vidíme špičku vrcholového kříže, cíl našeho treku.

Ještě ohlédnutí zpět na lavičku a její panoramata.

Pokračujeme dál, obtížnost přístupu ke skále je lehká A, maximálně A/B.

Poměrně brzy opět rychle stoupáme vzhůru, první úsek bylo Céčko, následuje lehčí B a A/B. Při ohlédnutí se nechce věřit, že před malou chviličkou jsme byli u lavičky – tam na špičce skály…

Opět lezeme Céčko, které je o vytrvalosti v kolmé stěně. Stupů pro nohy je dostatek, ať už přírodních na skále nebo umělých kramlí.

Znovu pohled na druhou lavičku.

Před námi je opět Áčkový choďák a pak další stěna.

Vzápětí pokračuje opět B/C úsek v téměř kolmé stěně.

Opět úsek po hlíně, ale jen krátce, hned na to se vracíme na skálu.

Z pohledu náročnosti techniky jednotlivých kroků je na tom ferrata celou dobu vyváženě stejně. Vždycky se dá dobře stát na skále nebo na kramlích.

Tady jsou vidět terasovité plochy na skále, pro nohy úplně ideální.

Stále ještě nejsme na konci ferraty, ocelové lano pořád pokračuje výš a výš.

Nalézáme do horizontálního traverzu, podle topo obrázku obtížnost A.

Na vzdušnost ferraty už si člověk zvyknul a ta hloubka pod námi už nám ani nepřijde.

Traverz se ukazuje docela dlouhý.

Vrcholový kříž se přibližuje na dohled.

Konečně traverz končí, následují 2 až 3 metry výlezu na plošinu a to se ukazuje jako poslední skalní lezení.

Ocelové jistící lano vede po pěšince ke třetí – závěrečné lavičce na ferratě.

Tím po 2,5 hodinách lezení končí samotná ferrata. Podle průvodce ferrata překonává 430 výškových metrů.

Teď už půjdeme bez cvakání prostou cestičkou k vrcholovému kříži – o této poslední části a také o návratové cestě z ferraty píšu ve 3. části povídání.

K samotné ferratě Madrisela zopakuji, co jsem už v průběhu napsal: obtížnost není v náročnosti lezeckých kroků nebo pohybu, ale spíš pouze ve výdrži. Hlavně pro přelezení kolmé stěny s několika úseky C a jedním C/D je potřeba jistou dávku vytrvalosti, protože ve stěně není přirozené místo k odpočinku. Samozřejmě je možné kdykoliv použít odsedku. Náročné je to především v kombinaci s tím, že člověk nese ještě nějakou tu zátěž na zádech (svačina, vybavení pro horší počasí) a taky, že trek je celodenní.