Imster Klettersteig – 4. část – sestup

Poslední díl o rakouské ferratě Imster Klettersteig bude o sestupu. Povídání začnu na vrcholu Maldonkopf u vrcholového kříže v nadmořské výšce 2632 metrů nad mořem. Měl bych v tuto chvíli cítit hrdost a jásat, že jsem ferratu obtížnosti D vylezl bez záseku a v docela dobrém čase. Protože jsem dopředu nastudoval průvodce a recenze, tak vím, že dosažením vrcholu dnešní adrenalin nekončí. Řada lidí si stěžovala na náročný sestup suťoviskem Engelkar, tak jsem zvědavý, o čem to bude.

Pokud jste nečetli předchozí díly o ferratě Imster Klettersteig, tak v první části popisuju nástupovou cestu, ve druhé části lezení spodní zhruba poloviny ferraty a ve třetím díle pak vylezení ferraty až na vrchol včetně nejtěžší Déčkové pasáže .

Chystám se odejít od vrcholového kříže Maoldonkopf. Nesundávám si ferratovou výbavu, protože v topo obrázku je zakresleno, že první část sestupu z vrcholu je ferratové lezení. Cvakám karabiny na jistící ocelové lano a vyrážím.

První metry jsou choďák, v topo obrázku označené přehnaně obtížností B.

Lano skončilo, další hopsání po hřebenu je choďák bez jistícího lana.

V rychlosti jsem odlovil kešku a pokračuji dál.

Cesta se přehoupla na severní stranu hřebenu a začalo opět jistící lano.

Nechci uklouznout někam dolů.

Lano zase skončilo a opět choďák bez lana.

A opět ocelové jistící lano. Raději cvakám, za hranou doprava to asi bude z kopce.

Už to není choďák, je potřeba trochu lézt. Topo obrázek ukazuje obtížnost C.

Lezu vertikálně dolů a objevuju další kramle. Celkově druhý výskyt kramlí na ferratě.

Detail instalace kramle.

Další série kramlí už je namontována tak nějak standardně.

Slézání po ferratě dolů má vždycky dvě stránky: jde se zavěsit za ruce a zhoupnout se dolů rychleji, na druhou stranu je špatně vidět, kam s nohama.

Lezení po skále je v pohodě, jen tady mi přijde mnohem víc volných kamenů.

V topo obrázku označené jako Céčko.

Béčkový choďák.

Výhled dolů – suťovisko Engelkar.

Je to takové skotačení po skále. Jde to docela rychle, protože je to z kopce dolů. Říkám si, že takhle by ten sestup docela šel.

A najednou se objevil konec jistícího lana.

Tak jo, půjdu bez lana. Svah není tak prudký, ne? To půjde.

Nějak nevidím cestičku. Naštěstí vidím červený puntík. Ale kde je další?

Tam nic nevidím.

Dole pod sebou také nic. Tak zkusím udělat krok někam.

No ty bláho! Ujíždí mi obě nohy, zajíždí mezi kameny a celé se to se mnou utrhává směrem dolů. Udělám krok do strany a znova to ujíždí. Všechno ujíždí. Udělám ještě pár pohybů a začínám být zoufalý, že jsem na špatném místě. Kdybych byl na správné = označené cestě, tak by to určitě neujíždělo.

Naštěstí si všimnu o kus dál červeného značení. Dost nestabilními kroky se tam nakonec dostanu. Šipka hovoří jasně: tudy dolů.

Udělám krok v naznačeném směru. A co myslíte? Zase mi obě nohy zajíždí mezi kamení a celé to ujíždí dolů.

Zkouším jednotlivé kroky ustát, ale nedaří se mi to. Pořád ujíždím dolů.

Vzpomenu si na kouče Jirku, který mě učil, že někdy může být rychlejší a jednodušší dolů běžet nebo sjíždět. Ne, zkusím to stabilními kroky.

Nejde to. Pořád to ujíždí. Blbý je, že občas mi noha zajede mezi kamení moc hluboko, že se mi pak nedaří nohu rychle vytáhnout.

Téměř každý krok mi ujíždí nohy.

Z kutálejících se kamenů mám strach, co se může stát dole pod suťoviskem. Jestli tam někdo není, aby to na něj nevlítlo. Snad ne. Obratem mě napadne, že to stejné se může stát mně, pokud by někdo začal sjíždět nahoře a kameny se kutálely dolů na mě. Přeci ta lezkyně, která mě dostihla na vrcholu, tak ta by logicky teď někdy měla slézat. Ohlížím se, jestli tam někdo nejde. Nikdo. Fajn. Rychle odsud pryč.

Takže nakonec volím variantu „sjíždět“ po kamení. Fakt je to rychlejší. A noha nestihne v té rychlosti zajet mezi šutry.

Nebude napínat, za celé suťovisko jsem si jednou pořádně kecnul na zadek.

Opět slyším lidské hlasy. Říkám si, že z ferraty to nejspíš nebude, protože ta vede po obrácené straně skály vzadu. Pak ale zahlédnu několik skupinek lezoucí evidentně vícedélky po skalních stěnách na fotce.

Pokračuju rychle dolů, abych byl z nebezpečné oblasti venku.

Už jsem ze suťoviska venku, ale popojdu raději ještě pár metrů, aby mě nedostihly případné kameny. Musím vyndat kamínky a písek z bot.

Další sestup už je bez adrenalinu. Cestička s milionem serpentin.

Když se ohlédnu, už ani Engelkar nevidím.

Za to před sebou vidím louku s vyschlým potokem, přes který jsem ráno nastupoval do ferraty.

Směrem doleva se budu vracet k chatě Muttekopfhütte.

V čase 13:45 procházím kolem přízemní cedulky, kterou jsem ráno míjel v 10:10 (viz 1. část povídání o ferratě Imster Klettersteig). Teď už aspoň trošku tuším, kde ferrata na skále vede. Zhruba v ose fotky. Sestup suťoviskem Engelkar byl hodně vpravo – schovaný za skalním masivem – ale je minimálně zřetelně vidět návratová cestička, po které jsem teď šel.

Ohlédnutí ještě po čase: ferrata vzhůru zhruba uprostřed fotky, Engelkar jde tušit vpravo v zářezu.

Už vidím chatu Muttekopfhütte, kde se určitě zastavím na kafe.

Na chatě je asi milion lidí. Jedno místo k sezení na jedno espresso se ale v pohodě našlo 🙂

K chatě jsem dorazil po 75 minutách od vrcholového kříže Maldonkopf.

Můžu odhadnout, že návrat cestou Drischlsteig k horní stanici lanovky mi bude trvat dalších asi 30 minut. Ráno mi opačný směr trval 20 minut, ale to jsem byl čerstvý a je to maličko z kopce. Touhle fotkou ukončím povídání o ferratě Imster Klettersteig, protože ještě teď skočím na ferratu Wasserfall Klettersteig Imst, která se nachází na skále napravo od cesty. Pokud chcete vidět pozdější fotky z návratu až na parkoviště, tak to je v tom článku také.

Závěrečné shrnutí o ferratě Imster Klettersteig bych začal tím, že respekt z délky a obtížnosti, který jsem před tím měl, je tak trošku na místě. Ferrata má obtížnost D a určitě bych s tím souhlasil. Většina úseků je spíš lehčí, kolem Céčka nebo řekněme B/C, ale čtyři vydatné úseky D tvoří klíčovou pasáž. Zároveň je nutné myslet na to, že z ferraty není únikový východ, takže je potřeba jí zvládnout celou (nebo se vrátit).

Ferrata, resp. okružní trek s touto ferratou, zabere dost času, takže bych doporučoval plánovat start na ráno, nikoliv odpoledne. Má dnešní zkušenost ukazuje tyto časy:

dva segmenty lanovkou z Hoch Imst: 0:25

nástup k začátku jistícího lana: 1:05

lezení ferraty na vrchol: 2:00

pauza na vrcholu: 0:15

sestup z vrcholu k chatě Muttekopfhütte: 1:15

pauza v chatě: 0:15

návrat k lanovce: 0:30

dva segmenty lanovkou do Hoch Imst: 0:25

celkem: 6 hodin a 15 minut

Průvodce na bergsteigen.com uvádí celkový čas 8,5 hodiny, ale zřejmě počítají s pěším přístupem z parkoviště Hoch Imst k chatě Muttekopfhütte. Výhodou této varianty je úspora za lanovku, jejíž cena je relativně drahá. Při zpáteční cestě jsem měl v plánu místo prvního segmentu lanovky sjet bobovou dráhou, ale byla tam obrovská fronta, tak jsem to vzdal.

K ferratě ještě doplním, že se mi moc líbilo lezení po skále. Skála je materiálově příjemná a v celé ferratě je minimum kovových kramlí. Kramle jsou jen v Déčkových úsecích, kde je skála víc hladká a plochá. A pak ještě je pár kramlí na sestupu do suťoviska Engelkar. Jinak se leze hezky nohama po skále. Na ferratě je jedna atrakce – kratší lanový most ze dvou lan. Po celou dobu jsou z ferraty nádherné výhledy.

Pro začátečníky ferrata asi vzhledem k obtížnosti D moc není. Pro děti neumím říct, jestli všude dosáhnou – možná ty Déčkové úseky budou náročnější, tam by možná potřebovaly dopomoc. Jinak je lezení příjemné a v pohodě. Je asi vícero míst, ke se dá v pohodě odpočinout a (nechat) předběhnout. Na samotné ferratě mi nepřišlo nic nebezpečného. To ale nemůžu říct o cestě dolů: klouzání suťoviskem Engelkar je lehce nebezpečné, protože se v podstatě sjíždí mořem kamení bez záchytného bodu. Hrozí tam poranění od kamenů, když se noha zasune příliš mezi kamení dolů. A také mě strašila představa, že shora rozkutálené kameny letí dolů a někoho trefí. Ale to nemění nic na tom, že skála s ferratou je nádherná. Doporučuji.