Imster Klettersteig – 3. část – ferrata na vrchol

V třetí části fotoseriálu o ferratě Imster Klettersteig se bude věnovat zhruba druhé polovině lezení po vlastní ferratě až k vrcholu. Je to ta náročnější část obsahující sérii Déčkových úseků a úseků C/D. V předchozím prvním dílu jsem psal o nástupu od parkoviště k začátku jistícího lana a ve druhé části jsem popisoval spodní polovinu ferraty od začátku jistícího lana až do místa ferraty, kde kousek není jistící lano. Tento choďákový úsek je v topo obrázku nakreslený zhruba ve 2/3 výšky ferraty.

Od začátku lezení ferraty uběhla hodina a čtvrt, tedy jsem podle časového údaje v průvodci zhruba v polovině lezení. Ohlédnutí, kde už teď téměř není vidět ukončení lana.

Pohled doprava na Engelkar. Tímhle suťoviskem vede nejspíš sestupová cesta dolů.

Ještě jednou ohlédnutí na choďákový odpočinkový úsek.

Konečně přes vrcholek vidím dál na pokračování ferraty. V té stěně přede mnou bude nejtěžší série Déčkových úseků. Ale nejdříve musím slézt pár metrů dolů a k tomu je to ocelové lano.

Po slezení dolů vypadá stěně přede mnou ještě vyšší.

Ohlédnutí na těch pár slezených metrů dolů, obtížnost A.

Pohled na Engelkar, tedy doprava z mé cesty.

Pohled doleva.

Přibližuju se k majestátní stěně. Vyvolává respekt. Nejdříve má začít B/C a pak čtyři úseky D proložené jedním Céčkem. To jsem zvědavý.

Lezu dál.

Déčko se vyznačuje chybějícími místy pro nohy. Šlape se na plochou skálu, víc na tření než na stupy.

Lehčím Céčkem přelézám ke kolmé stěně s dalšími dvěma Déčky. Vidím tam kramle, to znamená, že bez nich by to bylo ještě těžší. Sedím na odsedce, prohlížím skálu a plánuju si jednotlivé kroky. Napadá mě, že tohle jsem na ferratě udělal málokdy, abych si to plánoval. Ale chci to lézt co nejvíce efektivně, abych šetřil síly.

Při sezení v odsedce fotím, pokouším i selfíčka.

Ohlédnutí na přelezenou část: přes ten hřebínek jsem přišel z toho choďákového úseku.

Ráz dva, ráz dva, lezu dál vzhůru.

Vlézám do navazujícího Céčka a fotím právě přelezená Déčka. Výživné to bylo, protože skála je dost hladká, ale dá se to lézt velice efektivně i díky kramlím. Jsou to vlastně asi jediné kramle na celé ferratě. Všude jinde se šlape na skálu.

Lezení pokračuje obvyklou obtížností B/C a C. Podle topo obrázku se znatelně přibližuju k vrcholu, už se těším, že je to kousek.

Výhled vlevo.

Výhled vpravo na Engelkar.

Ohlédnutí za sebe.

A když vylezu na vrcholek, tak mám skoro šok. Vidím, že mě čeká zase pár metrů slézání dolů a pak dost metrů vzhůru. A vrchol? Není tak blízko, jak jsem si myslel. Část vrcholového kříže vidím až támhle vzadu. Hmm. Proporce topo obrázku moc neodpovídají.

Nejdříve pár metrů slézám.

Ohlédnutí na slezenou část, obtížnost kolem B/C až C.

Kousek traverz v sedle.

A opět Céčkem vzhůru. Skála je hezká, líbí se mi. Jen mě trošku naštval ten proporční nepoměr topo obrázku.

Z této věžičky jsem slezl dolů.

Ze suťoviska Engelkar slyším hluk, zvuky lidí. Asi tam někdo je.

Po zaostření skutečně vidím skupinku jdoucí směrem dolů: křičí na sebe a mají legraci z toho, jak sjíždějí v kamenném moři jako na lyžích.

Ohlížím se na přelezenou část.

A lezu dál, série úseků C, B/C a C.

Lehčí je ten traverz, pak následuje opět lezení vzhůru.

Vrcholový kříž se ne a ne přiblížit 🙂

Výhledy jsou tu famózní.

Křik ze suťoviska Engelkar utichl, nikoho tam už nevidím. Dolů to asi utíká rychleji.

Pokračuji dál, podle topo obrázku se střídají úseky C a C/D.

Vrcholový kříž se zjevuje v celé velikosti, ale ještě tam nejsem.

Nevím, jestli sedí obtížnost v topo obrázku úplně přesně, teď mi to přijde lehčí. Mně se skála materiálově líbí a lezení je hezké a příjemné. Samozřejmě vyčerpávající je neustálé stoupání vzhůru a do toho v podstatě nepřestávající sluníčko.

Sotva si pomyslím, že na mě pořád svítí sluníčko, tak vlezu zrovna do úseku ve stínu 🙂

Ohlédnutí na přelezený úsek.

Famózní výhled nalevo na protější masiv, pod nímž vede turistická cesta, na kterou se ráno vydala řada lidí.

Barevné vlaječky naznačují, že jsem blízko.

Ohlížím se a slyším zespodu charakteristický zvuk ferratových karabin, ježdění po laně a cvakání.

Ještě pár kroků…

Hurá, jsem na vrcholu ferraty Imster Klettersteig. Vrchol se jmenuje Maldonkopf a je v nadmořské výšce 2632 metrů nad mořem.

Od začátku jistícího lana jsem vystoupal 392 výškových metrů (průvodce říká 430 metrů). Časově jsem potřeboval přesně 2 hodiny. Průvodce uvádí čas lezení ferraty 2,5 hodiny. Nerozporoval bych to, protože záleží, co se přesně měří. Z vrcholu totiž pokračuje ocelové jistící lano ještě dál směrem do suťoviska Engelkar – tak je možné, že to počítají jako součást lezení ferraty, z mého pohledu to zahrnuju do sestupové cesty. K časovému údaji ještě doplním, že lezu sám a nikoho jsem nepotkal, tedy lezu ideálně rychle a bez zdržování.

Odpověď na otázku, jestli topo obrázek odpovídá proporčně skutečnosti, je závislá na tom, jak se to změří. Když vezmu v úvahu můj čas 2 hodiny od začátku lana na vrchol, tak potom to zhruba souhlasí: vrcholová knížka je v čase lezení 55 minut (tedy těsně před polovinou výšky) a choďákový úsek před Déčkovou sérií je v čase 1:15 (tedy ve dvou třetinách výšky).

Ještě než se posadím a posvačím, rozhlížím se kolem dokola a pořizuju fotky.

Docela zřetelně slyším zvuk ferratových karabin a při pohledu dolů vidím, že někdo leze. Není to ta skupinka, kterou jsem viděl na nástupu, ale jiná samostatná lezkyně.

Leze docela rychlým tempem.

Rychle posvačím, napiju se a vyrazím na sestup. Na vrcholu jsem pobyl necelou čtvrthodinu. Lezkyni nechám svému osudu.

O sestupu z vrcholu se dočtete v poslední 4. části povídání o ferratě Imster Klettersteig. Nejdříve se leze po ferratě a pak následuje adrenalinový sjezd suťoviskem Engelkar. Pod suťoviskem pak pokračuje už vlastně easy cesta až k chatě Muttekopfhütte.