Burrone Giovanelli via ferrata Mezzocorona

Ferratu Burrone Giovanelli u městečka Mezzocorona jsme si vyhlídli jako lehčí půldenní trek na dnešní slunečný podzimní den. Hlavní atrakcí ferraty by měl být vysoký vodopád s tekoucí vodou. Zdůrazňuji s „tekoucí“ vodou, protože některé vodopádové ferraty ve skalních kaňonech vymletými původně divokou vodou jsou v současnosti buď úplně vyschlé (například nedaleko naproti přes údolí ferrata Rio Secco Cadino) nebo tam teče nezajímavý potůček. Kromě vysokého vodopádu by měla být tahle ferrata zajímavá svou výškou (mělo by se vystoupat 730 výškových metrů) a rozhledem na údolí. Zpáteční cesta je možná dvěma způsoby: kratší cesta vede z kopce po hodně strmé silničce nebo o něco delší cesta zahrnuje sjetí do údolí moc hezkou kabinkovou lanovkou.

Zaparkovali jsme na doporučených souřadnicích, oblékli ferratové vybavení a vyrazili jsme podle značek. Značení v italštině nás trošku zmátlo, takže jsme omylem došli k začátku k druhého úseku ferraty a vlastně přeskočili první část ferraty s dlouhými žebříky u tekoucího vodopádu. Na úvodní dlouhé žebříky jsme se vrátili po přelezení ferraty na druhý pokus 🙂

Abych čtenáře nemátl naší chybou, popíšu ferratu postupně hezky od začátku tak, jak by se měla jít správně.

Při cestě z parkoviště se ještě v lese překoná mostek přes potok, protože zajištěná cesta začíná vlevo od jeho koryta.

Informační cedule označují začátek vlastní ferraty – sem to trvá z parkoviště necelou čtvrthodinu.

Áčkový choďák nás pohodlně přivede do kaňonu s prvním vodopádem.

Přístup sem je jednoduchý a dá se sem dojít i bez ferratového vybavení – pak je ale potřeba se vrátit stejnou cestou zpět. Protože pokračovat vzhůru po žebříkách bez jištění bych nedoporučoval.

Z kaňonu vedou téměř kolmo vzhůru postupně tři dlouhé žebříky.

Obtížnost žebříků není náročná, průvodce píše B a A/B. Za nebezpečné bych považoval spíš jen riziko pádu nějakého předmětu od lezce nad sebou.

Po skončení úseku s žebříky následuje choďák. I tady je ocelové jistící lano, ale přijde mi zbytečné, protože svah kopce je pozvolný.

Za chvíli ocelové lano končí, protože cestička do kopce žádné jištění nepotřebuje. Když se podíváte do topo obrázku, tak teď jsme právě na křižovatce cest, kde by se dalo lesní pěšinkou sejít zpátky na parkoviště.

My ale budeme pokračovat nahoru. Od začátku ferraty sem nám to trvalo necelou čtvrthodinu.

Za zády se nám odkrývá nádherný výhled do krajiny plné vinic v podzimních barvách.

Cestička nahoru je místy doprovázená jisticím ocelovým lanem, ale to není potřeba. V topo obrázku tahle lana ani nejsou zakreslená.

Přiblížili jsme se k dalšími ocelovému žebříku, který vede přes skalní průrvu. Přestože následují lehké úseky A a A/B, dává smysl se jistit ferratovým setem, aby člověk nespadl někam dolů do průrvy.

Po vylezení žebříku pokračuje strmá cestička vzhůru po skále.

Tenhle malebný výhled za zády vidíme teď pro nějakou dobu naposled, protože vlezeme do kaňonu vodopádu dovnitř skály.

Kolem pamětní desky vlezeme do skály.

Protože nevíme, jak vypadá terén kousek dál, raději cvakáme ferratové karabiny na ocelové jistící lano.

Přišli jsme sem normálně chůzí vztyčení, ale při dalším pokračování se budeme muset snížit a možná i lézt po čtyřech.

Začíná na nás dýchat vlhkost a chlad zevnitř skalního kaňonu.

Jdeme po obroušené skále podél jistícího lana dál. Již vidíme žebřík, po kterém budeme slézat do vodního koryta.

Už také vidíme pokračování ferraty za vodním korytem – po kramlích opět nahoru na skálu. Jen doufám, že dole není moc vody.

Naštěstí tu moc vody není a dá se překročit suchou nohou.

Tady je ohlédnutí zpět na obroušenou skálu, po které jsme sem doprostřed vodního koryta přišli.

Čeká nás lezení po kramlích nahoru. V topo obrázku je tady obtížnost značená Béčkem.

Kousek vpravo vidíme malý vodopádek 🙂

Ještě pár kramlí a další menší žebřík před námi.

Cvakání ferratových karabin jde bez problémů.

Za žebříkem pokračuje lávka doprava opět do samotného vodního koryta.

Po vylezení žebříku vidíme vlevo sošku Madonny.

Další cesta vede už bez jistícího lana samotným kaňonem.

Skála kolem a nad námi je obrovská a mohutná.

Skáčeme po šutrech a vyhýbáme se místům s vodou.

Cestička není jednoznačně vyšlapaná. Je těžké odhadovat, kudy to vede s rizikem nejmenšího namočení.

Překonáváme nespočet kamenů a polámaných větví.

Konečně se objevuje trošku víc světla a vylézáme z úzkého kaňonu do prostornějšího místa.

Kaňon se větví na dvě cesty: vlevo a vpravo. Tohle místo v nákresu topo ferraty vůbec není. Takže přátelé: tou cestou doprava NE!

Správně je to vlevo. Je potřeba pořádně hledat červenou značku, která se schovává ve vegetaci až o kousek dál.

Pokračujeme opět strmě do kopce po kamenech a skrz vegetaci. Vedle nás zurčí voda.

A konečně: velký vodopád, pýcha této ferraty, je před námi.

Voda padá dlouze po skále – těžko se mi odhaduje výška, několik desítek metrů je to určitě.

Děláme spoustu fotek a děti mezitím staví hráz na rybníčku pod vodopádem 🙂

Po prohlédnutí všech krás vodopádu pokračujeme dále vzhůru.

Místy potkáváme ocelové jistící lano.

Horší to začíná být s botami – šlapeme v bahně a místy i ve vodě – nedaří se najít suchou variantu.

Vpravo od nás menší vodopádek 🙂 A napravo od něj kramle – zřejmě nějaká starší varianta ferratové trasy – teď tam teče voda úplně, tam by se jít nedalo.

Kaňon se více otevírá, dostává se sem více sluníčka a cítíme větší teplo.

Blížíme se k delšímu žebříku. Napravo od něj je další menší vodopád.

Tady vidíte, jak jsme šli v podstatě bahnitým terénem. Když by tu bylo více vody, může to být zásadní problém. V průvodci se také píše varování, že ferratu není vhodné jít po období dešťů.

Dlouhý žebřík je trošku uvolněný a houpe se, ale po celé délce je na něm jistící lano.

Vlevo od žebříku je další menší vodopádek, ze kterého se rozstřikuje voda na všechny strany.

Po dlouhém žebříku následuje kousek choďák, pak ještě jeden kratší žebřík a pár kramlí, které jsou posledním úsekem ferraty.

A nyní už jen kousek lesní cestičkou k rozcestníku na konec ferratové trasy.

Samotnou ferratu jsme vylezli asi za 2 hodiny. Šli jsme relativně pomalým tempem se zastávkami na focení a pozorování. Průvodce na bergsteigen.com uvádí čas vlastní ferraty 90 minut s nástupem 15 minut, což tak plus mínus odpovídá.

Rozcestník nad ferratou nabízí dvě možnosti návratu na parkoviště k autu. My se budeme vracet doleva po silničce, která je kratší svou délkou, ale vede velice prudce z kopce. Druhá varianta je pokračovat lesní cestou po vrstevnici doprava, kdy se dojde na vyhlídkové místo Monte di Mezzocorona, odkud se dá dolů do městečka sjet malou lanovkou. Bohužel dnes je tu tabulka s informací, že cesta po vrstevnici je uzavřená z důvodu lesních prací, takže si ani nemůžeme vybrat. Čili hurá směrem doleva na silničku.

Prvních pár set metrů vede lesním terénem, ale vzápětí už jdeme po dlážděné silnici.

Výhledy do údolí jsou famózní.

Tady na těch fotkách to není ani moc poznat, ale sešup dolů je skutečně hodně prudký.

Prudkost silničky nám potvrzuje dopravní značka s údajem 40% 🙂

Poslední úsek návratové cesty po silničce až k parkovišti probíhá příjemně mezi vinicemi.

Tady je ta dnešní informační cedulka, že od pondělí do pátku probíhají nějaké práce znemožňující projít po vrstevnici do Monte di Mezzocorona. Nevadí, fotky lanovky máme – pořídili jsme je o den později, kdy jsme cíleně z městečka Mezzocorona vyjeli lanovkou nahoru a dolů.

Fotky jsou seřazené jakoby při cestě shora dolů – čili první fotka je horní stanice lanovky. Lanovka má dvě kabinky, do každé se vejde maximálně 7 osob. Jedna cesta trvá 3 minuty. Lanovka jezdí přibližně v půlhodinovém intervalu a to jen, pokud je zájem o cestu. Hodně doporučuji zkonzultovat jízdní řád lanovky Funivia Monte di Mezzocorona.

Lanovkou překonáváme 620 výškových metrů.

A tady je kabinka jedoucí v protisměru.

A už přijíždíme do spodní stanice lanovky. Pokud bychom se tudy (myslím tím lanovkou) vraceli z ferraty, je nutné počítat ještě s pěší tůrou přes městečko až k výchozímu parkovišti. Tahle návratová varianta pak může celkově trvat v průvodci avizovaných 2,5 hodiny. A to ještě v závislosti na tom, jestli lanovka jede ve vhodný čas nebo je potřeba čekat. Plus je nutné počítat s platbou za jízdenku.

Ferrata Burrone Giovanelli je nenáročná vodopádová ferrata v kaňonu vykotlaném ve skále. Může být vhodná v horkých dnech, protože ve skále je chladněji. Ferrata je nenáročná co se týče lezení – nejtěžší jsou 2 úseky obtížnosti B po žebříkách. Celkový trek ale náročný je, protože se překonává velký výškový rozdíl – 730 metrů nahoru a pak dolů. Návratová cesta je sice po silničce, ale hodně prudce klesá a velká část vede po dlažebních kostkách. Hodně lidí si v recenzích stěžuje, že se dolů jde obtížně a že hodně bolí kolena. Možná by pomohly trekové hole.

Tuhle ferratu lze doporučit i začátečníkům a dětem. Není tu asi nic nebezpečného. Samozřejmě je potřeba jít za vhodného počasí: určitě ne za deště a určitě ne po velkých deštích v předchozích dnech, protože by bylo možné, že poteče hodně vody a prostřední část ferraty by nešlo projít. Za doporučení ještě stojí obuv, které nevadí lehčí namočení vodou. Pokud se rozhodnete pro variantu návratu bez lanovky, stejně doporučuji lanovku navštívit samostatně: dá se dojet autem až k dolní stanici, kde je možnost zaparkovat. Lanovka je moc hezká a jízda stojí za to 🙂