Massimo Torti Sentiero Contrabbandieri Schmuggler Weg

Pašerácká ferrata Massimo Torti Sentiero Contrabbandieri vedoucí ve skále nad jezerem Garda je dost výjimečná ferrata a možná není úplně pro každého. Určitě člověk zpozorní, když zaznamená informaci, že ferrata není zajištěná ocelovým lanem v celé délce a že se doporučuje s sebou vlastní lano. Jinými slovy řečeno: není to klasická ferrata, kde se jen cvaká ferratový set. Tahle pašerácká cesta není ani tak těžká (ve smyslu kondičky), jako spíš nebezpečná. Určitě vyžaduje jistou dávku odvahy a odolnosti vůči strachu z výšky a vzdušných míst.

Pašerácká cesta Massimo Torti vede v délce přes 2 kilometry horizontálně ve skále ve výšce asi 180 metrů nad hladinou Gardy. Vede z velké části po úzké polici vydlabané ve skále a zbývající část cesty je pak po vrstevnici na prudkém svahu. Největší hrozbou je možnost pádu dolů.

Pojďme si ferratu projít. Startujeme na začátku vesničky Pregasina u vyhlídkového místa se sochou Madony. K parkování a omezením u vesničky Pregasiny se ještě vrátím na konci článku.

Od Madony jdeme asi 25 minut na startovní místo ferraty. Nejdříve po nové silnici a pak po staré silnici, na které už dnes nesmějí auta, ale jen cyklisté.

Stará silnice tvoří spoustu serpetin. My půjdeme těch zatáček jen pár a také to můžeme říznout vyšlapanými zkratkami přes vegetaci. Na silnici jezdí bláznivou rychlostí cyklisté, tak jdeme raději u kraje.

Když konečně opustíme asfaltku, pokračujeme strmě dolů pěší cestou. No, pěší cestou, spíš terén pro kamzíky. Je potřeba hodně dávat pozor, aby člověk neuklouzl, protože by pak letěl x desítek metrů bůh ví kam. Není se tu čeho chytit, takže opatrně scházíme dolů.

Slezli jsme přes asi 200 výškových metrů dolů a po necelých 25 minutách od Madony jsme na začátku vlastní ferraty. Tedy aspoň vidíme cedulku s názvem. Ocelové jistící lano zatím nikde.

A už vidíme avizovanou polici ve skále, po které budeme traverzovat 2 kilometry směrem na jih. Je tu také natažené pletivo shora dolů, které má zřejmě chránit před padajícím kamením (a dalšími předměty) něco tam dole. Pro lezce ferraty pletivo nic praktického vlastně nepřináší, držet se ho nelze.

Objevilo se ocelové lano ferraty. No lano – takové slabé lanko – otázka je, jestli je jistící. No snad jo. Začínáme cvakat karabiny ferratových setů a opatrně postupujeme dále.

Průvodce říká, že jsme ve výšce asi 180 metrů nad hladinou Gardy. A že v případě našeho pádu poletíme asi 150 metrů dolů. Cestička je pro jednoho tak akorát, být ještě užší, bylo by to horší. Počkat – tamhle je užší místo. Uff, to je teda něco.

Kdyby něco letělo dolů, pletivo má zabránit pádu na auta na silnici, která je dole u jezera.

Terén cestičky je různě hrbolatý, budiž, ale můžu se aspoň případně přidržovat ocelového lanka a to lanko mě přeci jistí. Ha! Jistící lanko tady končí a žádné dál nepokračuje.

Tedy nejvyšší čas použít vlastní výbavu, abychom se mohli od nynějška jistit vlastním lanem za použití expresek, které budeme cvakat do nýtů po cestě, jak mám nastudováno z průvodce a z referencí. Vytahujeme lano, které máme s sebou a navazujeme jednotlivé členy družstva. Jako první člen družstva se navazuju osmičkou na začátek lana. Ostatní členové družstva si vytvoří na laně alpského motýlka, do kterého si cvaknou sedák karabinou. Ti další členové družstva se mají navázat v rozestupu – no jo, ale jak velkém? Zkoušíme odhadnout podle vzdálenosti druhého nýtu od prvního – předpokládám, že pak budou vzdálenosti podobné. Tedy vzdálenost mezi jednotlivými sousedními lezci děláme o něco delší než je ta vzdálenost prvních dvou nýtů.

Když jsme všichni navázaní, vyrážíme jako vláček kupředu. Jako první mám na sobě všechny expresky. Na radu zkušenějších mám expresky na smyci pověšené kolem krku. Vzali jsme s sebou všechny expresky, co jsme v celé skupině měli, a k tomu ještě hromádku karabin. Celkem asi 30 kousků určitě.

Coby první lezec cvaknu expresku do nýtu na skále a do expresky cvaknu lano. Další lezci, až přijdou k expresce, si přecvaknou lano za expresku, aby mohli pokračovat. Poslední člen družstva vycvakne expresku ze skály a zavěsí jí na svou smyci na krku.

Postupovat v družstvu musíme rovnoměrným tempem a musíme nechávat čas na manipulaci s expreskami. Cvaknutí nové expresky vpředu a vycvaknutí vzadu je časově kratší než přecvakávání prostředních členů družstva. Je potřeba s tím počítat. V případě zadrhnutí se snažíme komunikovat hlasitě, protože cesta se kroutí a často na sebe nevidíme.

Výhledy jsou parádní a cesta vypadá dobrodružně. Pak člověku začne docházet, jak vlastně funguje to naše jištění a že jiné možnosti nejsou, a co by se stalo, kdyby teoreticky došlo k pádu.

Takhle vypadá ohlédnutí, když na druhého člena družstva vidím… ale na další vagónky vláčku vzadu vidět není. Máme zrovna mezi sebou o jednu expresku víc, ale to vzniklo tím, že vzdálenosti mezi nýty na skále nejsou shodné, nýty jsou přišroubované v různých intervalech.

Tady je vidět třetí člen družstva.

A teď už vidím celý vláček za sebou 🙂 Lano není napnuté a ani nemůže být, protože úplně přesně synchronizovat chůzi v družstvu nejde – terén je různě složitý a cvakání expresek zdržuje v různé momenty.

Celé jištění spočívá v tom, že kdyby někdo spadnul, tak na laně sice strhne i další členy družstva, ale nespadnou všichni, protože díky nacvakaným expreskám se určitě někteří členové družstva zaseknou u nýtu. Takže padající osoba nespadne volně až do jezera. Každopádně by ale případný pád bolel a asi by nebyl bez zranění.

Při ohlédnutí zpět vidíme horizontálně vydlabanou stezku ve skále, po které jsme před chvílí procházeli.

Pohybujeme se někde v úrovni 150 metrů nad hladinou jezera. Dole je vidět i kousek silnice.

Kdyby ferrata pokračovala způsobem jako na následující fotce, bylo by to v pohodě. Chodníček široký akorát, nýt na skále, to se dá.

Nicméně za zatáčkou se objevuje první těžké místo: prasklina ve skále, chodníček chybí. V průvodci je místo označené obtížností C/D.

Je tu místo chodníčku díra dolů. A je dost vzdušná. Slabou náplastí na situaci je přítomnost ocelového ferratového lanka (jistícího?) právě v místě díry.

Na ocelové lanko cvakáme karabiny ferratového setu. Rukama se dá držet ocelového lanka a tělem je potřeba udělat pár boulderových kroků. Díru nejde jednoduše přeskočit jedním skokem, ale při snížení těla, natažení nohou a dlouhými kroky se dá nakonec překonat tohle místo na jistotu. Protože už máme navázané lano mezi sebou, je možné jednoduchým způsobem provádět paralelně dojišťování lezce pomocí třeba kýblu nebo grigri, které se dají zavěsit do nýtu za proláklinou. K užitku může přijít také odsedka.

Po překonání těžkého místa pokračuje cesta stejně jako před tím, tedy bez ocelového lana. Cvakám vpředu expresky a všichni pořád přecvakávají. Chodníček je tu místy širší.

Nezmiňoval jsem, že máme na sobě helmy, ale to je u takovéto ferraty samozřejmostí. Vlézám do úseku se sníženým stropem a helma se hodí. O co se člověk sníží dolů, o to horší pocit ze stability na úzkém chodníčku mám, protože na zádech mám ne úplně lehký batoh.

Chodníček nevede v horizontální rovině, chvíli jde nahoru, chvíli dolů.

Vzhledem k tomu, že cesta vede v jedné stěně skály, je těžké udělat fotku se všemi členy družstva – takových fotek mám jen pár. Hodil by se dron, který by udělal fotku z prostoru nad jezerem.

Snažíme se příliš nezdržovat. Je 16:40, podzim, stmívat se bude brzy. Už takhle jdeme víceméně ve stínu – skála, ve které jdeme, tvoří západní okraj jezera Garda.

Snažím se udělat fotky, ze kterých by šlo co nejvíc vycítit, kde se pohybujeme. Skalní stěna, vykutaný chodníček, nerovný povrch, sráz dolů k jezeru.

Tohle je asi taková nejvěrněji dokumentující fotka.

V tuto chvíli jdeme zhruba hodinu od začátku ferraty. Podle průvodce by pašerácká cesta měla trvat 1 hodinu 45 minut, takže bychom měli být za půlkou. Pokud údaje souhlasí. V topo obrázku je nakreslený v polovině cesty žebřík… ale zatím jsme na žádný nenarazili…

Celou dobu máme tenhle výhled na jezero Garda se zapadajícím sluncem.

Cesta se mění na pohodovější pěšinu po vrstevnici.

Pořád se snažíme cvakat expresky, ale asi to není nutné. Jak taháme lano mezi sebou po zemi, několikrát se zaseklo do vegetace.

Konečně žebřík v polovině pašerácké stezky. Náš čas je 1 hodina 30 minut od začátku ferraty. To ale znamená, že celá ferrata nám bude trvat déle než údaj v průvodci, což znamená, že v cíli budeme po setmění. Musíme zrychlit.

Lanový žebřík se dost otáčí dokola, protože je nahoře chycený v jednom bodě. Slézat takový žebřík dolů a cvakat současně ferratové karabiny je docela těžké. Navíc dole bohužel není rovina, ale položená skála ujíždí dolů. Navrhuji místo žebříku slanit. Lano máme, kyblík také, šup šup, jeden po druhém a jsme dole.

Podle průvodce je žebřík v pořadí druhé těžké místo ferraty označené obtížností C/D. Ještě nás někde před námi čeká třetí vypečená lahůdka.

Následuje zase cesta choďák. Navázané lano našeho vláčku spíš překáží, ale konfiguraci nerušíme, ještě se bude hodit.

Opět přicházíme na chodníček ve skále a cvakám expresky. K systému s expreskama je potřeba doplnit, že jednou za čas je nutné předat všechny expresky od posledního člena družstva opět prvnímu. Než přecvakávat jednu expresku po druhé z člověka na člověka, je jednodušší přehodit si celou smyci, na které jsou všechny expresky cvaknuté. A obráceně: poslední si vezme prázdnou smyci od prvního.

Další složitější místečko (není v průvodci označené), ale dá se přidržet erárního lana na skále. Prostě v chodníčku je díra.

Cesta zatáčí doprava mezi skály a pak opět ven k jezeru. Takže vidím ve výhledu ve skále vyhloubenou stezku, která nás čeká.

A asi vidím to třetí vypečené místo obtížnosti C/D. Úplně zřetelně už odsud vidím, že tam opět chybí podlaha chodníčku.

Nejdříve zalézáme mezi skály.

Abychom se na druhé straně dostali k C/D místu.

Je tu naštěstí ocelové jistící lano ferraty, takže nacvakneme karabiny ferratového setu a jde se hrubou silou na věc.

Několik dalších metrů pokračuje ještě bez chodníčku, ale aspoň už je vidět, kam jde šlapat nohama na skálu. Taková klasická ferrata obtížnosti C.

U toho těžkého místa C/D se může hodit případně i odsedka. Vlastně celou dobu na téhle pašerácké stezce je dobré odsedku mít – když člověk chce třeba pít, manipulovat s batohem apod., dává smysl se cvaknout do nýtu.

Ohlédnutí zpět, ale v tom stínu není moc vidět vyhloubená stezka, kterou jsme před chvíli procházeli.

Naše cesta pokračuje opět se sníženým stropem.

Skály jsou tu hezké, ale mám k místu respekt. Na hodinkách vidím 2 hodiny od začátku ferraty a protože stále nejsme na konci, bude nám to trvat určitě déle, než jsme předpokládali.

Vláček jede pořád stejným mechanismem.

Vzhledem k pokročilému času je stín větší a začíná se smrákat.

Opět složitější místo a na skále erární lano pro přídrž.

Na hodně místech jsou nýty dva. Nevím důvod, materiálově vypadají většinou dost stejně. Možná je to řešení pro případ většího počtu lidí – napadá mě třeba situace, když jde někdo v protisměru. Vzhledem k úzkému chodníčku raději na variantu, že se budeme míjet s protijdoucím vláčkem, nechci vůbec ani pomyslet. To si neumím představit. Obecně na ferratě není příjemné potkávat protijdoucí lezce nebo předbíhat – jasně, v lehkých to jde bez problémů, ale v těžších nebo exponovaných místech je to spíš komplikace.

Při ohlédnutí zpět je za námi vidět pašerácká stezka ve skále.

Celou dobu máme v pohodě mobilní signál, takže na online mapách můžu sledovat, jak se blížíme na konec ferraty. Pravděpodobně je konec na úrovni v místě, kde je dole u jezera vidět silnice a nějaké stavení. Jak se začíná stmívat, jsou fotky hodně tmavé. Omlouvám se, ale časově nám to nesouhlasí s průvodcem.

Ještě poslední ohlédnutí na vydlabanou pašeráckou stezku.

A protože se evidentně dostáváme ke konci samotné ferraty a už několik posledních set metrů necvakáme expresky (není ani kam), odvazujeme se z lana a lano balíme. Podle mapy nám ještě nějaké desítky horizontálních metrů zbývají ke konci ferraty, ale to bude mezi stromy a nepůjde z těch míst asi nic vyfotit. A taky už máme skoro tmu. Podle hodinek jsme potřebovali na vlastní ferratu 2,5 hodiny, což je o 45 minut víc než bylo uvedeno v průvodci.

Takže teď samotný návrat z ferraty: Podle průvodce se tady na konci ferraty dá jít buď nahoru do kopce nebo z kopce dolů. Cestou nahoru se dojde na jižní konec obce Pregasina. Pak stačí projít obcí a na severním konci Pregasiny máme zaparkované auto. Cesta dolů z kopce vede k jezeru, kde je orientačním bodem hotel Surf s parkovištěm. To je jediná stavba (soubor budov) na silnici, která vede pod skalami na samém břehu jezera a místy v tunelech.

Protože nás tlačí čas, už je v podstatě tma, volíme délkově kratší a také fyzicky méně náročnější variantu směrem dolů. I tak máme co dělat – vyšlapaná cesta vede po suťovišti a je hodně příkrá, takže nám neustále podjíždí nohy. S čelovkama se snažíme se nezranit na kamenech a ani o různé pahýly stromů. Cestu dolů si můžeme dovolit i proto, že nás dole u hotelu Surf vyzvedne jiné auto, které nás sveze zpět na parkoviště k našemu vozidlu. Kdo nemá možnost takové super spolupráce, musí jít cestou do kopce do Pregasiny. (Varianta pěšky po silničce na břehu jezera je kvůli provozu a šířce vozovky nesmysl.) Jít ten krpál do kopce na podjíždějící suti musí být lahůdka a jsem rád, že jsme se tomu teď za tmy mohli vyhnout.

Dole u hotelu Surf není veřejné parkoviště, vše je soukromé a obehnané zdí a plotem. Na zastavení a kratší čekání jednoho dvou aut to asi jde. Hotel momentálně teď zřejmě není v provozu (je konec října), možná funguje jen v letní sezóně. Sestup či spíš klouzání z kopce dolů jsme zvládli za 10 minut.

Nasedáme do auta našich přátel. Cesta autem od hotelu Surf na výchozí parking u sochy Madony na severním konci Pregasiny trvala 20 minut a vede až přes Riva del Garda. Na fotce pohled od hotelu Surf na kopec, kde někde zhruba uprostřed fotografie končí samotná ferrata.

S parkováním u této ferraty je asi problém. Doporučené parkování je na malém plácku ještě před vjezdem do obce Pregasina (viz fotka) u kontejnerů na tříděný odpad. Vejdou se dvě, tři, možná čtyři auta podle empatie parkujících řidičů. U sochy Madony se parkovat nedá vůbec. Obcí Pregasina jsme neprojížděli, takže netuším, jestli je nějaká další možnost k zaparkování, ale nečekal bych žádný zázrak. Silnice v obci Pregasina končí a nikam dál nepokračuje. Z dopravního značení jsem naznal, že vjezd do Pregasiny je o víkendech zcela zakázaný už od křižovatky z hlavní silnice mezi Riva del Garda a Biacesa di Ledro. Asi máme dneska štěstí, že není léto, není víkend a zaparkovali jsme až hodně pozdě odpoledne.

Co říct na závěr? Tahle ferrata je hodně výjimečná a vlastně to není klasická ferrata, je to spíš taková lezecká cesta a to hodně lehká vícedélka v horizontálním směru. Vyžaduje částečné znalosti lezecké metodiky, aby se celá skupina mohla jistit pomocí vlastního lana a dalších prostředků.

Upřímně řečeno jsem měl na pašerácké stezce místy strach, ani ne tak o sebe, ale cítil jsem odpovědnost za další členy naší výpravy. První nepříjemný pocit se dostavil hned krátce na začátku ferraty a pak ještě několikrát později – vždycky, když si mozek uvědomil, že je to relativně nebezpečné, mnohem víc než na ferratě a se skalním lezením nesrovnatelně. Rozdíl oproti klasické ferratě je, že případný pád se netýká jen jednoho lezce, ale najednou všech členů skupiny.

Asi je možné a umím si to představit, že ferratu, tedy pašeráckou stezku, přeleze jednotlivec nebo dvojice v podstatě bez jištění. Ale bezpečnější varianta absolvování funguje spíš pro skupinu 4-6 lidí. Co se týče materiálu, je potřeba lano (my jsme měli 30 metrové pro 4 osoby), expresky (co nejvíc), smyce, karabiny, odsedka a hodí se ferratový set, případně kýbl na dojišťování a slanění žebříku.

Ferrata se dá jít oběma směry. My jsme šli ze severu na jih. Neumím si moc dobře představit vyhýbání na ferratě s protijdoucí skupinou, zvláště v některých úsecích, a jsem rád, že jsme to nemuseli řešit. Náročný je přístup k začátku ferraty i návratová cesta – z obce Pregasina je potřeba překonat spoustu výškových metrů (platí pro severní i jižní konec) cestou v hodně špatném terénu strmého svahu. Jistou „fintou“ může být naše řešení – na jižním konci seběhnout dolů a využít odvozu druhým vozidlem. O parkování jsem psal výše, obecně může být výhoda přivezení i odvoz vozidlem s řidičem, který se neúčastní túry.

Obtížnost v průvodci uvádí C/D, což se týká především 3 exponovaných míst: na dvou místech je proláklina, chybí chodníček a leze se hodně rukama, třetí místo v půlce stezky vyžaduje lezení po nestabilním lanovém žebříku. Celá trasa je pak z hlediska terénu možná i lehčí než Céčko (žádné těžké kroky), ale tak 2/3 z dvoukilometrové trasy vyžadují klidnou hlavu a nebát se, protože ferrata je dost vzdušná.

O použití vlastního vybavení, klidné hlavě, složitém přístupu a problémech s parkováním jsem již psal. Ještě přidám, že asi nebude rozumné absolvovat stezku v létě během dopoledne/poledne kvůli přímému sluníčku. A jistý otazník mám s časovou náročností: průvodce uváděl 1 hodinu 45 minut, ale my jsme potřebovali 2,5 hodiny. Naše tempo bylo standardní, nijak jsme nespěchali, dělali jsme fotky, pili jsme, jistili jsme se, pokud to šlo, a na druhou stranu jsme se nezdržovali zbytečně. V případě vyhýbání s protijdoucími lezci bych předpokládal zdržení a to spíš větší než malé.

Ferratu Massimo Torti Sentiero Contrabbandieri bych určitě nedoporučoval skupině začátečníků. Ve skupině by určitě měli jít již zkušenější lezci, minimálně na začátku a na konci družstva. Pašerácká stezka je to zajímavá, ale upřímně řečeno jsem si na konci ferraty oddychl, že to máme za sebou. I když – možná bych šel zkusit opět ten adrenalin 🙂 Druhý průchod by mohl být o něco rychlejší.