Příměstský lezecký tábor HoroAkademie

Ve druhém červencovém týdnu jsem působil jako instruktor na příměstském lezeckém táboře oddílu HoroAkademie. Příměstský znamená, že děti každý den ráno přijdou a odpoledne odejdou domů. Tábor se konal ve volnočasovém areálu Gutovka, kde jsme lezli na venkovní lezecké stěně, ale díky široké nabídce možností jsme mohli dělat spoustu dalších aktivit. Věkové rozpětí bylo kolem 8 až 12 let. A předchozí lezecké zkušenosti nebyly nutností – měli jsme jak lezecké začátečníky, tak pokročilé absolventy lezeckých kroužků.

Každý den jsme věnovali určité časové bloky vlastnímu lezení. Postupně jsme „oblezli“ na lezecké stěně všechny profily. Nemyslím tím, že děti vylezly všechny cesty do topu, ale postupně zkoušely lézt v různých liniích a rozhodně netrávily čas ve stejné cestě každý den. V pondělí a úterý jsme byli převážně v rajbasové (položené) části stěny, potom jsme už byli na druhé straně v převisech.

Většina dětí leze na top-rope, ale pokročilí samozřejmě i tahali cesty a cvakali. V převisu jsme také trénovali odbourávání strachu a zkoušeli padat do volného lana. Musím říct, že jsem byl překvapený zájmem zkoušet padání znovu a znovu, až mě bolelo z jištění celé tělo a na sluníčku jsem si připálil hlavu 🙁

Děti byly dost často tak živé, že někdy musel instruktor utéct 🙂

Kromě lezení jsme hráli spoustu her a různých cvičení. Děti si také užily několikrát lanové centrum. Důraz jsme kladli na to, že děti nesoutěží mezi sebou, ale každý sám se sebou. Právě v lanáči bylo vidět, jak první okruh byl pro některé děti náročný z hlediska překonání strachu. Ale působením efektu celé skupiny už pak při opakovaných průchodech lanovými překážkami nebylo vůbec poznat, kdo byl ten váhavý bojácný na začátku.

Jednou z atrakcí byla dlouhá lanovka natažená z lezecké stěny na pěší most. Pro některé to bylo náročné na hlavu, myslím tím překonat obavy, ale na lanovce se nakonec svezli všichni účastníci.

Druhou největší atrakcí byl lanový most, který jsme natáhli z lezecké stěny na budovu restaurace. Skládal se ze dvou lan: jedno pro nohy, druhé lano pro ruce. Most se podobá těm, co bývají na ferratách. Jenomže na ferratách jsou ocelová lana, která se tolik neprověšují. Přestože jsme použili statické lano, s větší hmotností lezce byl průvěs více než slušný.

Ale stejně jako u lanovky přes most přešly úplně všechny děti. A to bych skoro zapomněl zmínit, že instruktor Libor ještě simuloval vítr a bouřku, takže starším dětem se most dost houpal 🙂

Na konci bylo potřeba z lanového mostu přelézt přes zábradlí na terasu budovy restaurace.

K začátku lanového mostu na lezecké stěně bylo potřeba vylézt klasicky po chytech.

Tady na fotce nejstarší účastník Ondra dobrovolně vyzkoušel to, na co se spousta dětí ptala – může se na mostu spadnout? Jasně že může. Ondra se z pádu bravurně dostal během chvilky a sám, bez dopomoci.

Vyvrcholení přinesla v pátek úplně největší atrakce big swing – velká houpačka. Nahoře na stěně vidíte místo, odkud děti skákaly. Tam dolezly z druhé strany po položené stěně klasicky lezeckou cestou. Nahoře si každý účastník sednul, pod dozorem instruktora si připnul karabiny lana houpačky a odvázal se z jistícího lana z lezecké cesty. A pak už za hlasitého skandování ostatních skočil… uáááá. Jedním slovem masakr 🙂

Ne každý skočil. A ne každý, kdo skočil, to zvládl hned na poprvé, co vylezl na startovní pozici. Někteří lezli nahoru vícekrát, než se odhodlali skočit. O to víc jim patří obdiv, že překonali sami sebe.

Na dalších fotce je vtipné, že není vidět lano houpačky. Dobrý fototrik 🙂

Jak už jsem psal výše, kromě lezení jsme hráli spoustu dalších her. Třeba pro podporu vzájemné komunikace jsme zkoušeli překážkovou cestu poslepu s hlasovým navigátorem. Vypadá to jednoduše, ale když cesta vede neznámým terénem mezi stromy, přes lavičku, pod lavičkou, tobogánem na dětském hřišti a podobně, už to není tak snadné – zkuste si to.

Hráli jsme vlajky (capture the flag), minigolf nebo třeba přetahovanou s lanem.

I rozcvičky pro ránu na probuzení jsme dělali po každé různými aktivitami. Nevěřili byste, jak složitý byl třeba úkol seřadit se podle abecedy na kůlech bez šlápnutí na zem 🙂

Ve středu jsme dětem připravili překvapení, když jsme je na hodinu vyměnili s příměstským táborem beach volejbalu. Tedy naše skupina šla hrát míčové hry na teplém bílém písku, zatímco na stěně zkoušely lezení děti, které ještě ráno vůbec netušily, že je něco takového čeká…

Na konci týdne děti hrály bojovku spojenou s hledáním indicií a řešením kvízu, na jejímž konci byl samozřejmě poklad.

Každý dostal diplom jako potvrzení, že tenhle adrenalinem naplněný příměstský tábor přežil 🙂

Vedli jsme děti k zapisování svých lezeckých úspěchů do deníčků. Největší radost jsem měl z toho, jak se někteří za týden posunuli a překonali sami sebe. Třeba Jonáš, který pondělní ráno začal bojácně slovy „já moc lézt nebudu, mně se nechce“ a který nakonec dal všechny atrakce, nikde se nezastavil a vylezl řadu cest. A takhle bych mohl pokračovat.

Děti byly úžasné. Přišlo mi, že si celý týden tábor užívaly. Kromě pár odřenin se nestal žádný úraz. Děti daly instruktorům přezdívky a vyžadovaly i podpisy na deníčky. Využiju tenhle moment pro poděkování za spolupráci instruktorům: bylo mi ctí a potěšení být tu s Luckou a šéfem Liborem. Díky!

Měli jsme samozřejmě pitný režim a obědy v místní restauraci – klasika: kuřízek s kaší, špagety, buchtičky se šodó, kuřecí plátek a pizzu!

Následující týden běží další turnus tohoto příměstského tábora. Více informací najdete na stránkách HoroAkademie.