Prachovské skály

Dnešní výlet do skal se hodně vydařil. Asi je to způsobené kombinací pozitivních faktorů: Prachovské pískovcové věže jsou samy o sobě nádherné, počasí se vyvedlo již od rána a za celý den se nám nic nestalo. Pojďte se podívat, co jsme dnes s parťákem Jacobem zažili.

Pro zahřátí a seznámení s místem vybral Jacob jako první věž s názvem Mouřenín. Lezli jsme cestu Severní levá spára IV. Je to relativně krátká cesta se spárou vpravo a možností odšlapu vlevo dozadu na skálu. V cestě není žádné fixní jištění, ale jde tu založit vlastní jištění do spáry.

Tady už je vidět Jacob nahoře, odkud mě bude jistit coby druholezce. Stejný postup dnes použijeme na všech cestách, protože fixní jištění na pískovci je málokde a se zakládáním vlastního jištění nemám dostatek zkušeností.

Další fotka po vylezení ukazuje pohled dolů. Sami vidíte, že věž není vysoká.

Zapisujeme se do vrcholové knížky, která je umístěna v typické kovové krabici připevněné k tyči ukotvené ve skále. Zápisy výstupů mají svá pravidla: jako první se píše jméno toho, kdo tahal, teprve potom se píšou druholezci. Po přeorganizování lana pak slaňujeme zpátky na zem.

Od Mouřenína se přesouváme k Mravenčí věži. Tady má Jacob vyhlídnutou cestu Baušeho stěna V, kterou již několikrát lezl.

Počáteční lezení na hraně věže není těžké, protože pískovec je tu hodně strukturovaný a vytváří vodorovné lišty, které lze jak brát rukama, tak použít jako stupy pro nohy. Poté se lehce traverzuje doprava a vzhůru ke kruhu. U kruhu pak následuje těžší pasáž směrem k výlezu na vrchol.

Kromě zmíněného kruhu a slaňáku na vrcholu věže tu jiné fixní jištění není, takže Jacob založil na několika místech vlastní, což je vidět z průběhu lana.

Nahoře na věži se zapisujeme do vrcholové knížky. Pak dělám fotky rozhledu z věže, připravíme lano na slanění a jdeme dolů.

Od Mravenčí věže se vracíme cestičkou zpět a míříme k věži s názvem Pik. Později s Jacobem diskutujeme o původu slova Pik a také o jeho překladu do angličtiny. Na věž Pik polezeme pravděpodobně cestou Jižní stěna VI – podle popisu ve vrcholové knížce by to měla být ona.

Cesta začíná vpravo a jde se po výrazné diagonální spáře zprava doleva na hranu věže – tady využíváme zavěšené expresky ve smyčce, které tu již obě byly před naším příchodem. Pak následuje stoupání po hraně vzhůru k prvnímu kruhu. Od něj opět vzhůru a přes hranu lehce doleva ke druhému kruhu a od něj vzhůru na vrchol. Trajektorie lana na další fotce ukazuje část cesty – od zmíněné „zapomenuté“ smyce a expresky nahoru. Neukazuje počáteční traverz ve spáře – ale ta je vcelku viditelná.

Po zapsání do vrcholové knihy ještě fotím rozhled. První fotka je pohled dolů ve směru, odkud jsme na věž přilezli: vrcholová část je položená, ale bez chytů pro ruce – takže o to víc je nutné se umět zvedat pouze na nohou.

Další fotka ukazuje, že slaňák pro slanění je na opačné straně věže, kam je nutné přejít. Co tu na fotkách není vidět, že při tomhle „přejití“ je nutné překonat komín, který je naznačený v malůvce vrcholové knížky o dva obrázky dříve – není tam sice proluka až dolů na zem, ale díra takové 2 metry tam určitě je.

Jakmile je člověk odsedkou ve slaňáku, cítím se už klidnější.

Nyní se přesouváme do hlavního údolí Prachovských skal a míříme k věži s názvem Kočičí jehla. V plánu je Východní cesta V. Jacob opět tahá. Pokud si dobře pamatuju, není tu prostor pro žádné vlastní jištění. V cestě jsou 2 kruhy a pak slaňák na vrcholu. Ty dva kruhy v lehké cestě jsou hodně výjimečné, obvykle bývá jen jeden nebo žádný. První polovina cesty je řekněme jednoduchá, položené lezení po strukturované skále až na balkón vpravo – na následující fotce je Jacob téměř na plošině onoho balkónu. Jen těsně před tím balkónem je lezení hodně o hlavě, protože najednou je to takové hodně vzdušné. Na balkóně se cvaká první kruh.

Pro pokračování z balkónové plošiny nahoru je potřeba překonat převis. Podle toho, co říká Jacob, dneska to je nějaké těžší… pravděpodobně je tu čerstvě ulomený větší kus skály, který původně tvořil dobrý stup vlevo na nohu. Jacob převis přeleze bez problémů, ale mně to činí docela problém. Ten stup tady vážně hodně chybí. Po překonání převisu se pokračuje položenou skálou dál k druhému kruhu a pak na vrchol. V cestě si pamatuju hezké hodiny, do kterých se dá obtočit smyce.

Z vrcholu Kočičí jehly máme perfektní rozhled na pískovcové věže na všechny strany.

Samozřejmě děláme fotky a nějaká ta selfíčka.

Vrcholová knížka je úplně na nejvyšším místě věže, ale slaňák je dobrého půldruhého metru níže. Po zapsání do knížky pak už rychle měníme na slanění a jdeme dolů – je tu dost vedro.

Po Kočičí jehle dáváme svačinovou přestávku, po které máme v plánu perlu dnešního dne a tou je věž Mnich uprostřed údolí. Na další fotce vidíte Mnicha z odstupu. Mnicha poznáte podle české vlajky na vrcholu.

Jacob vybral Starou cestu, která vede celou dobu komínem na vrchol. V průvodci je Stará cesta II označená římskou dvojkou. Ale to zdánlivě malé číslo neznamená, že je cesta lehká.

Na dalších fotkách Jacob leze jako prvolezec. Fotky jsem dělal pouze do momentu, než založil první jištění. Pak už jsem jistil a fotit z jasných důvodu nemohl.

Komínové lezení je specifický způsob lezení. Často nejsou k dispozici žádné chyty na ruce, někdy ani stupy na nohy, je potřeba využít celé tělo a opírat a zapírat se různými částmi o protější stěny. Pro komínové lezení se hodí dlouhé kalhoty, případně i dlouhé rukávy, a uspořádat materiál na úvazku tak, aby nebylo nic na zádech.

V jednom místě je hezký moment, kdy si lezec sedne na výčnělek skály jako na sedlo koně 🙂

A tady už máme fotky z vrcholu věže. Jak jsem už zmiňoval, na vrcholu je permanentně ukotvená česká vlajka.

Po klasickém zápisu našeho výlezu do vrcholové knížky si ještě čteme zápis o úplně prvním zdejším lezeckém výstupu z roku 1907.

Člověk žasne, jací to byli borci. Odvážně lezli někam, kam ještě před nimi nikdo nikdy nevylezl, takže nemohli mít žádné informace. Další věc je vybavení: měli konopné lano, ale neměli žádné lezečky se speciální podrážkou, žádné sedáky ani žádné další pomůcky, jako máme k dispozici my dneska.

Na vrcholu Mnicha pořizujeme sérii fotek a seflíček. Je to tady úžasné.

Pak přemotáváme lano a slaňujeme z vrcholového slaňáku dolů. Jacob upozorňuje, že vzhledem k výšce věže budeme o kousek níže přesedat a slaňovat z druhého slaňáku. Přestože máme lano 70 metrů, úplně na zem by nám nevystačilo. Při házení lana dolů je potřeba dávat pozor, aby se konec nedostal do spár mezi skály, odkud by nemuselo jít lano vytáhnout. Následující dvě fotky ukazují slanění z vrcholu.

A tady je záběr na níže umístěný slaňák, ze které se pak slaňuje až na zem.

Ve spodní části se slaňuje průrvou mezi skálami, což je na jednu straně zajímavé, ale trošku jsem se u toho bál. Dole pod průrvou vede turistický chodník.

Dnes jsem zažil jeden z největších svých lezeckých zážitků. Celý den se nám zázračně vyvedl: bylo hezké počasí. Povedlo se nám vylézt na 5 úžasných věží. A důležité je, že se nám nic nestalo. Strávili jsme tu báječný den: přijeli jsme na parkoviště v obci jako první a odjížděli jsme jako úplně poslední auto – až jsme měli problém, že nebylo komu zaplatit parkovné – nakonec jsme sehnali tu správnou paní, která už byla na své zahrádce.

Parťák Jacob se mi divil, že jsem na Prachově ještě nikdy nebyl. A to sem z Prahy není tak dlouhá cesta a je to tu úžasné. Mou výmluvou nebo spíš omluvou je, že lezecky na tyhle věže ještě nemám, určitě ne jako prvolezec. K pískovcovému lezení je prostě nezbytně potřeba zkušený parťák. Jsem Jacobovi neskutečně vděčný, že jsme sem vyrazili. Díky!