Monte Albano via ferrata

Ferrata Monte Albano se nachází nad městečkem Mori v italské provincii Trento. Jméno ferraty se někdy uvádí také jako Ottorino Marangoni Monte Albano. Trasa překonává 200 výškových metrů po otevřené vzdušné skále. Začátek ferraty se nachází nad zříceninou hradu Albano, podle kterého má ferrata jméno. Z hradu se dochovalo jen pár zdí a hromady kamenů. Na místě je dnes funkční jen kostel Santuario di Motalbano.

Zaparkovali jsme v městečku v ulici Via S. Salvotti u kostela Chiesa di Santa Maria in Binde. A vyrazili jsme podle směrových ukazatelů na ferratu.

Cesta vede částečně na kraji lesíka a podél zahrad.

Před námi vidíme skálu, na které tušíme naší ferratu.

Asi za patnáct minut od auta přicházíme teď již po dlážděné komunikaci ke kostelu Santuario di Motalbano a hrdě vyčnívající skálu máme již víc na dosah.

Mineme vstup do zahrady ke kostelu a dostáváme se na prostornou louku s obřími balvany, na kterých se dá boulderovat. Fotky později. Kromě toho tu jsou lavičky a piknikové stoly. A co překvapilo nejvíce, jsou tu (zdarma) toalety s tekoucí vodou.

Prohlídneme si mapku ferraty na informační tabuli a vyrážíme lesní pěšinkou vzhůru ke skále. Kromě ferraty jsou tu na skále i lezecké cesty.

Míjíme rozcestník u křižovatky cest, na kterou se (předpokládáme) vrátíme při sestupu.

A už se blížíme ke skále, kde začíná jistící ocelové lano. Nástup z parkoviště sem trval zhruba půlhodiny.

Nad námi vidíme lézt nějakou skupinku lezců a těsně u skály nás předbíhá další samostatný lezec.

Začátek ferraty je klasicky označen varovnými cedulkami.

Oblékáme vybavení včetně helmy a vyrážíme lézt.

Hned začátek ferraty tvoří náročnější nástup, v topo obrázku je dokonce vyznačen jako lezecká obtížnost 2+. Jde ale jen o několik málo kroků, kdy je potřeba se dostat do výšky řeknu odhadem 3 metry a přitom šlapat jen na skálu. Hned potom už je k dispozici jistící ocelové lano, pro nohy hromada kramlí a postupuje se v pohodě.

Po dvou sériích kramlí se dostáváme k místu, kde ocelová traverza podpírá kus skály.

Vedle je v plechové krabici kniha a vpravo se tady dá z ferraty utéct pěší cestou zpět dolů na louku s balvany.

My pokračujeme vzhůru po další sérii kramlí. Většina těchto úseků je hodnocená obtížností C.

Následuje vzdušný traverz po skále doprava.

V některých místech, kde nejsou kramle, se šlape jen na skálu. Ta je v tomhle místě hodně oklouzaná, ale opravdu hodně. Úsek je zase označen jako Céčko, ale polemizoval bych o tom, jestli Céčko po kramlích je stejně těžké jako Céčko po ohlazené klouzající skále.

Místy bych se nebál říct, že se leze lehce v převisu. Rozhodně to tady je trošku nápor na ruce.

Konečně za hranou dolézáme do položeného místa, kde si ruce odpočinou.

Pokračuje výstup vzhůru po úseku s kramlemi.

Krátký přesun doprava a opět další série kramlí vzhůru.

Výškové metry rychle přibývají.

Po druhé sérii kramlí přichází lehčí pasáž po skále s obtížností B. Dá se tu i odpočinout.

Pokračování ferraty vede za hranu, za kterou není zatím vidět.

Přelez hrany je slušně vzdušný a s hezkým výhledem na městečko.

V některém kroku se šlape nohama na skálu, někdy na kramli.

Tenhle úsek má obtížnost B/C.

Horizontální úsek končí v koutě na železné podestě, ze které se bude pokračovat opět po sérii kramlí vzhůru.

Série kramlí vzhůru má opět obtížnost C.

Průvodce slibuje po skončení úseku s kramlemi choďákovou pasáž.

A skutečně jen jdeme podle jistícího lana horizontálně doleva.

Když se to správně nafotí, tak to vypadá jako náročný vzdušný přelez další hrany, ale je to úplně v pohodě.

Tady je hezky vidět nenáročná cestička.

Z hliněné cestičky se opět dostáváme na skálu, ale pořád je to choďáček.

Před námi vidíme další sérii kramlí vzhůru v té skalní rozsedlině.

Vidíte, že chodníček 🙂 na skále je dost široký.

Další série kramlí má opět obtížnost C.

Podle topo obrázku jsme teď tak v polovině celé ferraty. To odpovídá i časově: od začátku ocelového lana lezeme hodinu, předpokládaný čas celé ferraty jsou 2 hodiny.

Po překonání vertikální pasáže s kramlemi nás čeká zase horizontální traverz.

Prostor je dost široký, obtížnost A, ale chůze po různě rozvalených kamenech vyžaduje pozornost a jde to pomalu.

V průvodci se píše, že obejdeme kamenný blok a tady už ho vidíme.

Obtížnost je stále lehká, pořád jen Áčko. Dělám spoustu fotek s hezkým výhledem na městečko Mori.

A tady se už blížíme k fotogenické římse.

Průvodce mluví o obtížnosti B. Na fotkách to vypadá o moc drsněji, než je to ve skutečnosti.

Za hranou se pokračuje opět po úzké skalní římse, ale nohama se dá stát pořád v pohodě.

Půjdeme po kramlích opět nahoru, ale jen kousek – tyhle kramle ani nejsou zakreslené v topo obrázku.

Před námi vidíme skupinky lezců na závěrečném úseku s obtížností C/D, což je nejtěžší část téhle ferraty.

Dělám hodně fotek a některé šikovně vyfocené vypadají, že je ferrata drsná. Ale ve skutečnosti je to mnohem jednodušší.

I tady ten poslední horizontální Céčkový úsek vypadá náročně, ale vždycky tam je místo pro odšlápnutí nohama.

Na následujících fotkách je vidět malá římsa, po které se dá pohodlně postupovat.

No a teď už zbývá jen ta poslední vertikální pasáž. Nejtěžší část celé ferraty. Čtyři série kramlí vzhůru na kolmé stěně.

Před námi se skupinky lezců zpozdily, protože kdo není zvyklý na náročné držení rukama, potřebuje víckrát odpočívat. Celý tenhle C/D úsek vyžaduje vytrvalost, je dlouhý a překonává dobrou třetinu výšky celé ferraty.

Pohled dolů ukazuje, že za námi dorazila další dvojice lezců. Vidíte tam římsu, po které se sem dotraverzuje.

Výlez nahoru po kramlích je opravdu jen o vytrvalosti.

Zároveň je to dobré připomenutí, proč je dobré mít na hlavě helmu. Shora může spadnou cokoliv, kamínek nebo něco od lezců, třeba láhev.

V horní části fotky je vidět louka s balvany (přes louku vede nadzemní elektrické vedení), odkud jsme na ferratu vyráželi. U horního okraje fotky je také vidět kostelík – opticky se tváří, že je ve městě… ale mezi kostelíkem a úrovní ulic s domy je výrazný výškový rozdíl a dlouhé schody.

Lezení po kramlích se zdá nekonečné, snad už bude následující úsek ten poslední 🙂

Ano, tohle už je poslední série kramlí obtížnosti C/D.

Konečně jsme na konci ferraty.

Ještě poslední fotky lezců na ferratě a rozhledu na město.

Překvapuje nás, že jsme dolezli ferratu za hodinu a půl. Průvodce avizuje dobu lezení ferraty 2 hodiny. K tomu musím říct, že jsme nijak nespěchali a lezli v poklidném tempu jako obvykle. Často jsme fotili, několikrát zastavovali pro napití a v závěrečném C/D úseku spíš lehce čekali na odlez lezců před námi.

Přicházíme k rozcestníku nad ferratou, lehce posvačíme a vzápětí vyrážíme na sestupovou cestu.

Chvíli jdeme lesem, chvíli po louce a najednou míjíme vinice.

Pak jdeme po pevném povrchu, který připomíná asfaltku, ale je to jen vystouplá skála.

Větší část sestupové cesty pak vede serpentinami lesní pěšinou.

Když je volný průzor mezi stromy, snažím se vyfotit skálu s ferratou.

Po 50 minutách přicházíme k onomu rozcestníku, který jsme potkali před nástupem na ferratu.

A ještě slibované fotky piknikové louky s nabídkou přírodního boulderingu.

Celkový pohled na skálu s ferratou Monte Albano. Na internetu jsem se dočetl, že tuhle ferratu v roce 2014 otevřeli po velké přestavbě, kdy byla řadu let zavřená. Původní ferrata na této skále byla prý jedna z prvních ferrat v Itálii vůbec a byla hodně těžká – typické Éčko. Návštěvnost ferraty se zásadně změnila: zatímco na tu původní si moc lezců netroufalo, na dnešní verzi chodí zájemců davy.

Mapa boulderů na jednotlivých balvanech je na informační tabuli.

Kromě dřevěného domku s toaletami je tu i další kohoutek s vodou.

A vyrážíme z ferraty zpátky do městečka k autu.

Zajdeme ještě rychle ke kostelíku Santuario di Motalbano a pak už směr z kopce dolů.

Máme chuť na zmrzlinu, takže nepůjdeme nejkratší cestou hned k autu, ale sejdeme po schodech do centra městečka.

Po výborné italské zmrzlině se protáhneme městečkem Mori k zaparkovanému autu.

Parkujeme kousek od téhle věže v ulici Via S. Salvotti. Vpravo vykukuje kostel Chiesa di Santa Maria in Binde.

Ferrata Monte Albano je hezká ferrata na kolmé skalní stěně nad městem. Obtížnost ferraty v dnešním provedení je označená jako C/D. Osobně bych neřekl, že je to víc než těžší Céčko. Ale asi je to označení C/D dobré jako varování, že při lezení je potřeba určitá výdrž v dlouhých vertikálních úsecích se spoustou kramlí. Ferrata je hodně vzdušná, lezec má pod sebou docela hloubku, což může někomu vadit. Nicméně téměř po celou dobu se dobře šlape nohama: buď na skálu nebo po kramlích. Pouze v Céčkovém traverzovacím úseku krátce po startu (po 3. sérii kramlí) je skála hodně oklouzaná a je tu těžší najít pevný bod pro nohu.

Výhodou téhle ferraty je, že je jednoduše a rychle dostupná z městečka a nabízí hezké výhledy. Další výhoda je, že je na sluníčku, což je příjemné na jaře a na podzim, ale zároveň špatné v létě: v recenzích se píše, že v létě se na stěně lezec ugriluje. Nevýhodou ferraty Monte Albano je velká návštěvnost, což může způsobovat fronty a zpoždění a také nebezpečí pádu věcí od lezců vpředu. Ferratu bych doporučil zkušenějším lezcům, hlavně kvůli výdrži na dlouhých úsecích po kramlích. Menší osoby jako třeba děti dosáhnou v pohodě, o výšce to není, ale znovu zopakuji, že jde o výdrž. Ferratu jsme přelezli pohodovým tempem s přestávkami za 90 minut, nicméně průvodce avizuje 2 hodiny lezení.

Parkování zdarma na doporučeném parkingu je v pohodě, ale míst pro parkování není mnoho. V případě zaplnění nezbývá než hledat v ulicích o kousek dál.