Lezecká stěna Ruzyně

Lezecká stěna v Ruzyni patří k nejstarším místům indoor lezení v Praze. Je tady možné lézt na laně cesty vysoké až 15 metrů a cest je podle webu přes 200 kousků. Lezení v Ruzyni má dvě části, které se generačně liší. Starší stěna se nachází uvnitř velké tělocvičny na jejím kratším boku. Novější stěna je přistavěna ke stejné zdi budovy, ale z vnější strany. Mají tu i boulder – opět dvakrát – jeden uvnitř u generačně starší stěny a druhý u novější stěny, ale rozsah boulderu je i v součtu hodně malý, ve srovnání s možnostmi lezení na laně v podstatě zanedbatelný.

Pojďte se podívat na pár fotek, které jsem pořídil teď na podzim roku 2023 během dvou víkendů. O jednom z nich se tu konaly tradiční závody pro děti Ruzyňská liga, proto je na některých fotkách vidět hromada lidí. Normální provoz je však výrazně klidnější. Nejprve se podíváme na starší sektor uvnitř tělocvičny.

Na další fotce už je vidět větší část celé tělocvičny. V té probíhají další sportovní aktivity, proto je provoz lezecké stěny tady uvnitř koordinován a v nějakých vymezených časech v týdnu se zde dokonce vůbec neleze. Při mých návštěvách jsem tady v minulosti zažil i pronájem tělocvičny pro nesportovní účely: jezdili tu s modely aut na dálkové ovládání. Pro oddělení lezení od většiny prostoru slouží taková opona – bude vidět na nějaké fotce později níže v článku.

Klasický povrch v tělocvičně vede k pravidlu, že se tu nesmí chodit v botách a vlastně ani v lezečkách, protože dělají černé čmouhy.

Zdejší stěna je zajímavá svými profily. Většina stěny je převislá, ale různými způsoby. Specifické a v dnešní době už ne běžně typické jsou oblé tvary stěny – různé druhy vln nebo třeba částečný kužel.

Jsou tu i kolmé části, ale nahoře opět pokračují do převisu nebo do stropu – samozřejmě záleží na tom, kam až a jakým způsobem jsou postavené cesty.

Pohled ke stropu ukazuje rozmanitost profilů.

Další fotka je se zataženou oponou, kdy v hlavním prostoru tělocvičny probíhá jiný sport.

Opět pohled na strop, kde je vidět takový head wall po celé délce.

Ve stropním profilu jsou různé struktury všelijakých tvarů, které na novějších lezeckých stěnách nejsou už k vidění. Třeba krápník.

Detailní pohled na krápník a další struktury ve stropě.

Head wall je v celé délce stěny. Jeho převislost a vzdušnost bývá finálním těžkým místem většiny zdejších cest.

Nelezecká část tělocvičny za oponou.

Když už mluvím o ukončení cest nahoře v head wallu, tady na staré stěně nejsou typicky zdvojeně ukotvené řetězy s dvěma karabinami, ale buď pouze jedna expreska nebo někde dvě expresky nedaleko vedle sebe na stejné horizontální úrovni. Mít cvaknutou jenom jednu expresku při lezení na top-rope mi přijde málo a doporučoval bych vždycky mít cvaknuté aspoň dvě.

Tady jsou vidět zmíněné single expresky v head wallu namísto řetězů. Ještě také řada z nich není ani úplně nahoře, ale relativně nízko ve stěně.

Tady uvnitř je použitý zvláštní materiál na stěně namísto dřeva.

Proto není stěna plochá, ale jsou na ní různé reliéfy, vlny, dutiny a vypouklá místa.

Tady je hezky vidět zvlněný povrch. Otázka je, jak se do toho dají přišroubovávat chyty. Určitě je potřeba používat menší chyty, protože chyty s větší plochou nebudou držet. Vlastní stěna je relativně kluzká, protože není nijak zdrsněná nebo opískovaná.

Reliéfy na stěně v detailu.

Chyty ve tvaru mimoňů 🙂

Velký reliéf na stěně, který funguje i jako táhlý bočák. Bohužel jak je olezený, ošoupaný, tak je hodně kluzký.

Mají tu i struktury přes hranu. Jestli je to trvalá součást stěny nebo se dá přemísťovat jako jiné struktury, netuším.

A ještě jeden pohled na krápník. Vede přes něj lehčí růžová cesta po velkých chytech. A přesto, že po velkých dobrých madlech, řada lezců má problém překlopit se z lezení stropu nohama na krápník.

Teď se přesuneme k novější stěně „ven“. Půdorysem je to dlouhá nudle, kde se leze na obou stranách.

Místní tady říkají, že tahle stěna je zastřešená venkovní. Dneska je venku zima (listopad), takže je prostor uzavřený. Ale technicky jde z velké části otevřít vyhrnutím vrat nahoru a za hezkého počasí sem proudí čerstvý vzduch. Ty otevírací vrata poznáte na dalších fotkách podle těch plachet = to se dá celé otevřít. Za venkovní stěnu bych to přesto úplně neoznačil.

Najdeme tu kolmice, trošku rajbasu a nejvíce převisů.

Tady už je konstrukce stěny klasicky překližková, takže tvarově jde o kombinaci rovných ploch.

Pro zpestření plochých stěn jsou tu přimontované i velké struktury.

Vlevo vidíte plachty, které se dají v létě plně otevřít.

V koutě je vidět zajímavost: štand na balkonu. Perfektní pro nacvičování různých technik, případně pro zábavné atrakce. Tohle třeba na nových stěnách vůbec není a přitom by se to mohlo při výuce či tréninku hodit.

Sortiment chytů je tu ve znamení spíš menších lišt a takových těch klasických starších chytů. Nenajdete tu moderní makra a módní „trendy“ velké chyty.

Cesty jsou tu dlouhé a díky malým chytům docela výživné.

Po Covidu se tu objevily i dva navijáky. Jeden z nich jezdí nahoře po kolejnici, takže umožňuje využití na více liniích.

Detailní pohled na otevírací rolety.

Strukturovaný převis.

Uprostřed plachty, kde je v létě otevřeno ven. Vpravo naviják na kolejnici.

Na bočních dětských cestách jsou i dřevěná zvířátka.

Ještě nějaké zajímavosti: třeba spára, která není úplně jednoduchá.

Pohled do spáry zezdola.

Nahoře o stropu končí vedle sebe několik cest – vidíte opáskované chyty.

Mají tu někde navíc řetězy zhruba v polovině stěny, takže je možné nacvičovat díky štandování další metodické techniky.

Detail na kolejnici s navijákem.

U země je také místo, kde se dá trénovat cvakání expresek a cvakání řetězu dokonce ve dvou variantách: s dvěma karabinami (indoor obvyklý způsob) a s kruhem (outdoor varianta).

Cesty jsou tu stavěné po barvách chytů, ale často v kombinaci s páskami nějaké barvy. Značení páskami se používalo dříve, dnes už jen málokde, řekl bych výjimečně, ale tady to umožňuje postavit více cest v liniích u sebe. Osobně s tím mám problém, jak udržet informaci, kterou kombinaci lezu. Ale jde o zvyk.

Bílé chyty s červenými páskami.

A pojďme se podívat na boulder, který je dneska zastíněný zaparkovanou plošinou. Myslím ale, že tady obvykle nebývá uvnitř haly.

Podle webu je plocha boulderovek přes 100 metrů čtverečních, což je skutečně hodně malá plocha. Nejdříve mrkneme na boulder u novější stěny. Na první fotce je jeho větší polovina.

A tohle je jeho druhá menší polovina.

Je to vlastně takový kout včetně dveří a oken, ale prostor je využit opravdu nejvíc, co to šlo. Nahoře nad dveřmi je prolézací tunel.

A i okna jsou součástí stěny včetně namontovaných chytů a struktur.

Vnitřní boulderovka je schovaná za těmito dveřmi. Když jsou dveře zavřené a nevíte, co hledáte, tak tuhle boulderovku snadno přehlédnete a nenajdete 🙂

Tady na staré boulderovce nejsou vyznačené bouldery jako na té novější. Je to v podstatě spray wall po všech stěnách. Tohle je největší převis.

Na dalších dvou stěnách je malý převis a kolmice. Nad průchodem od dveří je mini campus.

Ve spodní části profilů jsou pidi stupy na nohy, což může být dobrý trénink. Nemám představu ani zkušenost, jak často a jestli vůbec se tu přestavuje.

Venkovní boulder je spíš atrakce pro malé děti než pro seriózní lezení.

Na recepci je kromě placení vstupu, půjčení vybavení a malého občerstvení také možnost nakoupit lezecké věci z obchodu. Sortiment je relativně široký a navazuje na eshop, který stěna také provozuje.

Vlevo od obchodu je ještě kout s posilovnou, ale protože tam bylo více lidí, neudělal jsem fotku.

Co může být docela velký problém pro prvonávštěvníky, je najít vlastní vchod na lezeckou stěnu. Po projiti kolem recepce budovy se dáte doprava do chodby, kde jsou různé dveře. Poslední dvoje dveře vlevo jsou šatny (dámská a pánská). Skrz šatnu se teprve projde na recepci lezecké stěny.

Dveře jsou obvykle zabouchnuté, takže je nutné zvonit a čekat na zabzučení.

Najít vchod do budovy s lezeckou stěnou je také oříšek. Na budově samotné žádné označení není. Musíte vědět, že hledáte vchod do budovy TJ Ruzyně neboli do sportovního střediska Ruzyně nebo také do sporthostelu Scandinavia. Do ulice Ztracená se dá vjet ze dvou různých stran a přitom oba vjezdy jsou z ulice Drnovská. Jeden je od Starého náměstí (kde je mimo jiné věznice) a druhý je od železničního přejezdu a tedy ve směru od vlakové zastávky Praha Ruzyně. Vlastní ulice Ztracená je neprůjezdná uprostřed. Na konci první varianty je vyznačené parkoviště, ale řada míst je rezervována. Druhá varianta vede až ke vchodu, ale parkovacích míst je po stranách silnice ještě méně a evidentně parkování sportovců vadí místním rezidentům. Využití MHD (bus 225 a 168, zastávka Staré náměstí) je také možnost, ale protože je to samotný okraj Prahy, tak z některých vzdálenějších míst může být cesta časově dlouhá.

Lezecká stěna Ruzyně je tradiční místo lezení v Praze. Nabízí velké možnosti lezení na laně a některé dnes už neobvyklé prvky. Hodně chytů patří do kategorie lišt a menších chytů a můžou z toho bolet rychle prsty. Nejsou tu moderní makra a velkoformátové chyty a struktury. Některé cesty jsou značené v kombinaci s barevnými páskami. Boulder je na dnešní poměry příliš malý, aby stál za samostatnou návštěvu.

Mezi výhody bych vyzdvihl, že jsou tu k dispozici některé možnosti pro trénink, které jinde na stěnách naopak vůbec nenajdete: reliéfová hladká nepískovaná stěna, různé druhy oblých převisů a vln, stropní lezení a následný finiš v head wallu, struktury při stropním lezení včetně třeba krápníku, štandy uprostřed výšky linie.