Klimmerei Boulder Bürs Bludenz

Boulderovku Klimmerei v městečku Bludenz v rakouském Vorarlbergu jsme navštívili během totálně deštivého dne, kdy se nedalo vyrazit nikam na skály ani do hor, ba ani na procházku. Boulderovka se nachází v průmyslovém areálu v městské části Bürs, která je součástí více známého města Bludenz.

Boulderovka je spíš menší, což je pochopitelné vzhledem k lokalitě – nejde o žádné velké město. Podle webu zabírá boulderovka plochu 580 metrů čtverečních.

Půdorys haly má tvar hodně protáhlého úzkého obdélníku, kdy lezecké profily jsou na všech bočních stranách. Je tu jak rajbas, kolmice, tak převisy s různým stupněm převislosti.

Bouldery jsou tu stavěné po barvách chytů a startovní chyty jsou označené lístečky. Na jedné straně haly se končí výlezem přes hranu, ale většina boulderů končí topovým chytem.

Mají tu různé série chytů včetně různých struktur a velkých chytů. Vybavení boulderovky rozhodně není nijak staré. Našel jsem na webu, že byla otevřená v roce 2015.

Tady na položeném profilu se stavěčům povedla hezká kreace 🙂

Kromě standardního dopadiště tu mají ještě posouvatelné matrace.

Celá boulderovka působí docela dobře, když vezmu v potaz, na jak relativně malém městě se nachází. Kámen úrazu ale byly bouldery samotné. Zřejmě jsme začali ve špatném sektoru, ze špatné strany. Možná jsme měli smůlu, že tady stavěl zrovna někdo méně zkušený. Každopádně bouldery, které jsme začali lézt jako první, byly dost zvláštní – a řada z nich nelezitelná. Typickým znakem byly chybějící stupy pro nohy nebo stup hodně vysoko, že nešel použít. Pohyby vyžadující kříž rukama vyhazovaly při kazdém pokusu a bez možnosti vyřešení problému. Zvláštní bylo, že bouldery se nám nelíbili nezávisle na obtížnosti: jak lehké, tak středně těžké, tak i ty těžké. Po té, co jsme se přesunuli řekněme o polovinu haly dál, už byly bouldery v pohodě a lezitelné. Doufám tedy jen, že to byla náhoda, mělo to nějaké vysvětlení a že to není standardní dlouhodobý jev na téhle stěně. Byla by to škoda.

Kromě klasických profilů s postavenými bouldery tu mají i spraywall.

A úplně největší atrakcí nebo spíš řeknu výjimečností byl tenhle pásový trenažer. Podobný jsem viděl (kromě instagramu) na živo pouze jednou a to v Praze na FTVS.

Tenhle trenažer měl ovládání rychlosti otáčení řadící pákou se stupnicí od 1 do 10. Samozřejmě jsme vše řádně vyzkoušeli 🙂

Značení obtížností boulderů tu mají pomocí lístečků u startovních chytů. Úrovně obtížnosti jsou ale dost nestandardní. Lístečky mají 3 různé barvy: modrou, žlutou a červenou. A v rámci každé barvy jsou 3 stupně označené římskou číslicí I, II nebo III.

Nejlehčí jsou modré I a nejtěžší červené III. Stupnici ukazuje následující fotka. S takovým systémem jsme se ještě nesetkali a pamatovat si ten systém mi dělalo problém. Přeci jen klasická čísla, jedna barevná škála různých barev nebo stupnice písmen A-F (typické v Itálii) jsou pochopitelnější.

Podle další tabule vidíme, že přestavba boulderů tady probíhá po 3 týdnech.

Atypickou zvláštností ve značení boulderů je příslušnost struktur do jednotlivých cest. Neplatí tu barva struktury, ale jestli patří nebo nepatří do konkrétního boulderu, se pozná podle malého barevného kolečka na struktuře. Na následující fotce patří černá struktura do každého z 5 boulderů podle barviček.

Na další fotce patří jehlanová struktura do 3 barev boulderů. Trošku zákeřné je označení barviček vespod struktury – je tedy potřeba si boulder prohlédnout a cestu přečíst před započetím lezení.

Další černá struktura patří do zelené, modré i černé cesty, přičemž v černé cestě je to startovní chyt pro obě ruce.

V jednom koutě haly je posilovna s docela komplexní sestavou nářadí včetně žebřin.

Nechybí tu ani kampus.

Hned u vstupu do haly je lezecký koutek pro děti.

U vchodu je také odpočinková a občerstvovací zóna: jestli tak můžu nazvat automat s pitím a nějakým tím snackem. Musím ještě vypíchnout, že stěna funguje ve dvojím režimu. Většinu času je otevřená bezobslužně, tedy návštěvník se musí obsloužit sám. Pouze v předem definovaných časech je tu živá obsluha, u které lze zakoupit vstup, případně další služby.

Vstup na boulderovku je přes dveře se čtečkou. V době samoobslužného provozu se dveře otevřou pouze po přiložení čipu permice nebo čárového kódu jednorázového vstupu. Jednorázový vstup je možné koupit online na internetu nebo fyzicky v sousední prodejně autodílů s běžnou otevírací donou v pracovní dny (8-17h s polední přestávkou), a to s malou přirážkou (na místě jde platit kartou). Boulderovka je otevřená úplně každý den od 6:00 do 22:00. Obsluha je k dispozici v letní době ve středu 18-20h a o víkendech 14-18h a to pouze v případě, že venku prší. V zimním období je doba s obsluhou rozsáhlejší a pravidelná: všechny pracovní dny 18-20h a o víkendech 14-18h vždy.

Všechny varianty vstupu jsou popsané na tabuli před dveřmi.

Na závěr přidám celkový pohled na halu s boulderovkou Klimmerei Bludenz. Před halou je určitý počet parkovacích míst. Parkovat by se dalo i dále od haly v celém průmyslovém areálu, ale sídlí tu mraky firem a mají různě umístěné vstupy a vrata do hal – netuším, jestli se tam dá legálně parkovat nebo ne. Vyloženě návštěvnické parkoviště jsem nezaznamenal. Na druhou stranu je městečko spíš menší, takže návštěvnost tu možná není tak obrovská, aby se nedalo zaparkovat.

Shrnutí na závěr: boulderovka Klimmerei nabízí 120 boulderových problémů v různých obtížnostech. Výhodou je posilovna s širokým rozsahem nářadí, pásový lezecký trenažer a také vlastně velkorysá otevírací doba 6-22h, i když z valné většiny samoobslužných systémem, což ale není problém zvládnout. Negativem bylo pro nás zvláštní značení obtížností boulderů, atypické označení příslušnosti struktur a v době naší dnešní návštěvy vyloženě nepovedené bouldery v docela nemalém rozsahu odhadem čtvrtiny stěny. To ale nemusí být pravidlem. Proto bych dal této boulderovce šanci, zvláště když bude člověk v okolí a počasí nedovolí aktivity outdoor.