Kaiser Franz Joseph Klettersteig Seemauer – 1. část

Na ferratu Kaiser Franz Joseph Klettersteig jsem vyrazil s velkým respektem. Za prvé je těžší a dlouhá a za druhé se na ní stalo několik smrtelných nehod. Podle informací na stránkách bergsteigen.com je obtížnost D a vlastní přelez ferraty má trvat 4 hodiny. Následný sestup pak další 2 hodiny, takže celková túra vyjde téměř na 6 a půl hodiny. Snažil jsem se tedy vstát brzy a na parkoviště jsem přijel po půl osmé. Již tu bylo několik aut a minimálně jedna dvojice lezců právě odcházela. Při pohledu na masiv jsem nebyl schopen odhadnout, kde samotná ferrata vede, ale výška masivu je skutečně impozantní. Vpravo hned u parkoviště se nachází jezero Leopoldsteiner See, na které bude výhled po celou dobu lezení.

Sbalil jsem potřebné věci a vyrazil. Jdu po dřevěné lávce přes přítok do jezera.

Nástup k začátku ferraty by měl trvat čtvrt hodiny.

Zprvu příjemnou lesní pěšinu vystřídal krpál a ještě navíc suťoviskem.

Na skále již vidím, jak někdo leze. To bude ta dvojice lezkyň, které jsem zahlédl odcházet z parkoviště.

Během výšlapu nástupové cesty jsem se lehce zapotil i zadýchal, naštěstí to nebylo dlouhé a údaj o 15 minutách souhlasí.

Lezkyně se mi ztrácejí ve výhledu – úplně nechápu, jak se tak rychle dostaly tak vysoko a daleko.

Fotím si cedulky u začátku ocelového lana.

Ocelová jistící lana jsou tu dvě. Start vpravo je o maličko těžší (C a pak B/C).

Start vlevo je o něco lehčí (B a pak C). Nicméně obě varianty se poměrně brzy spojují do jedné trasy, takže ve výsledku vyjdou oba starty na stejno.

Hned jak se trasy spojí, lezení má podle topo obrázku obtížnost D. Nic těžšího než Déčko na ferratě není a Déčkové úseky jsou podle topo obrázku celkem čtyři: jeden tady na začátku, dva úseky uprostřed ferraty a poslední pak těsně před koncem.

Ohlédnutí na parkoviště a jezero Leopoldsteiner See.

Po Déčkovém úseku navazují úseky C/D a pak Céčka.

V té spodní části je to Déčko a C/D vážně lehce v převisu.

Překvapuje mě, že je to docela makačka na ruce. Funím a přemýšlím o tom, jak moc bude ferrata těžká v tomhle duchu. Zároveň si říkám, jak namakané jsou ty dvě lezkyně přede mnou, protože už je vůbec nemůžu zahlédnout, ani neslyším cvakání karabin, takže musí být už hodně vysoko.

Všímám si cedulky s číslem 1 a teprve nyní objevuji v topo obrázku malá žlutá číslíčka: super, to pomůže v orientaci, kde přesně na ferratě jsem.

Přede mnou je odbočka ocelového lana doprava: podle topo obrázku je to jen kratičká slepá větev s výhledem.

Ohlédnutí dolů na jezero. Tenhle výhled bude zřejmě po celou dobu lezení.

Ferrata pokračuje choďákem (A/B, A) doleva.

Cestička, kdy se člověk nemusí ani přidržovat lana. Je to teď nějak moc jednoduché – tedy úplně obráceně, než bych čekal. Mám k ferratě skutečně velký respekt z její velikosti a hlavně těm nehodám. Poslední smrtelná nehoda se tu stala týden nebo dva nazpátek, předchozí asi před měsícem. Společným jmenovatelem nehod je, že se stávají na sestupu, který je prý horší a méně zabezpečený než vlastní ferrata. To mě uklidňuje v tom, že dokud se dá jistit ocelovým lanem, tak je to bezpečné.

Ocelové lano skončilo a cedulka ukazuje, že doleva vede únikový východ, kterým lze z ferraty odejít.

Podle topo obrázku mi připadá, že jsem už možná ve čtvrtině (výšky) ferraty (celého kopce a skalního masivu). Ale to vůbec nesouhlasí s tím, že od začátku lezení uběhlo jenom 20 minut. Když má ferrata trvat 4 hodiny, tak to znamená, že topo obrázek proporčně zkresluje.

Je tu dokonce lavička na sezení.

Místy lehce kufruju, protože vyšlapaných cest vzhůru v lesním a kamenitém terénu vede více. Naštěstí zahlédnu směrovky.

Konečně přicházím ke skalnímu masivu a na žluté cedulce svítí dvojka.

Nahoře vidím ty dvě lezkyně. Aspoň mám představu, kudy ferrata vede. Samotné ocelové lano na skále totiž nejde moc rozpoznat.

Vydechnout, napít a vyrážím cvakat.

Skála je hezky členitá a leze se dobře.

Šlape se většinou po skále, která není ani moc oklouzaná, takže se stojí nohama dobře.

Pokus o selfie, za mnou Leopoldsteiner See.

Obtížnost lezení je takové příjemné B/C.

Když není kam stoupnout na skálu, tak jsou tu umělé stupy pro nohy ve formě ocelových tyčí.

Kolmé lezení vzhůru vyžaduje trochu máknout, obtížnost C/D.

Později Céčkové úseky, ale bez problémů se pořád dá dobře šlapat nohama. Buď na skálu nebo na tyče.

Přicházím ke žluté cedulce s číslem 3. Lezení trošku zlehkne.

Hodně položený terén, obtížnost jenom B.

Jezero Leopoldsteiner See, dole vpravo u něj jasně viditelná plocha parkoviště. Vzadu za kopcem město Eisenerz.

Lezení skutečně na pohodu, jen je to dlouhé.

Přicházím k cedulce se čtyřkou. V topo obrázku je číslo 4 v podstatě uprostřed výšky ferraty – to mě naplňuje optimismem, že ferrata ubíhá vcelku rychle. Pohled na hodiny mi ale říká něco jiného: od začátku ferraty uběhlo pouze 70 minut – to by vzhledem k avizované délce 4 hodiny znamenalo, že jsem teprve lehce za čtvrtinou.

Ohlédnutí dolů na jezero potvrzuje, že jsem vylezl již hodně výškových metrů. Celá ferrata podle mapy překonává 750 výškových metrů. S nástupem a odchozí cestičkou nahoře to má být kolem 900 výškových metrů.

Lezení pokračuje po položené skále, lezecky je to úplně v pohodě, i když topo obrázek říká, že obtížnost je Céčko.

Při pohledu nahoru vidím rozsáhlou stěnu, ve které jsou dvě avizovaná Déčka spolu s úseky C/D, tedy nejtěžší místa ferraty.

Při zvětšení záběru zjišťuji, že přede mnou jsou dva chlapíci. Ty dvě lezkyně už je předlezly a jsou ještě dál.

Žluté číslo 5 na cedulce potvrzuje, že opravdu přichází nejtěžší místo ferraty. Odfrknu, napiju se a vyrážím s respektem cvakat dál.

Kolmá stěna vypadá víc hladká, než byla doposud. Ale je tu dostatek ocelových tyček pro nohy.

Po přelezení prvního řetězce úseků C/D, D, C/D se traverzem leze doprava. Vidíte hromadu tyček pro nohy. Obtížnost C.

Fotka je mnohem dramatičtější, než je to ve skutečnosti.

Dolézám chlapíka před sebou, který leze s velkým funěním relativně pomalu. Čekám na odsedce, protože nic jiného se nedá dělat. Z nudy dělám selfie.

Chlapíci lezou pomalu a nezbývá mi než čekat.

Další řetězec úseků D, C/D a C/D je opět v pohodě. Oproti Déčku ve spodní části u začátku ferraty to tady bylo lehčí. Snížil bych to klidně na C/D, lezecky i na samotné Céčko. Samozřejmě je ale potřeba výdrž, protože lezení je dlouhé.

Postupuju za chlapíkama pomalu a opět sedím na odsedce.

Lezu s dodržováním rozestupu. Pokud mě nechtěli nechat předběhnout, tak nemá smysl se na ně tlačit.

Vidíte, že opět úsek C/D má hodně tyčí pro nohy, takže se leze v pohodě. Větší problém začíná být vedro, protože jsem celou dobu na přímém slunci.

Cedulka s číslem 7 označuje konec těžšího lezení, měla by následovat série A, A/B, B, A.

Je to skutečně choďák, akorát tedy prudce do kopce.

Chlapíci funí a statečně lezou. Na širší cestičce se mi daří je předejít.

U osmičky by měla být vrcholová kniha.

Od vrcholové knížky by měla cesta pokračovat pěšinou několika serpentinami k závěrečné lezecké části ferraty.

Když se dívám před sebe, nedaří se mi zorientovat, kde ocelové lano pokračuje.

Šlapu do kopce výš a výš. Odlovím kešku. Svačím. Piju. Utírám pot. Předcházím ty dvě lezkyně, co jsem viděl na začátku ferraty před sebou. Na oplátku předběhne mě chlapík, co jde single – evidentně lezl za mnou, ani jsem jsem si nevšiml. Podle suverénního postupu vypadá, že to tady zná.

Funím neustále do kopce na přímém sluníčku a přemýšlím, že ten topo obrázek proporčně vůbec nesouhlasí.

Nádherný výhled na jezero a město Eisenerz.

Konečně docházím k ocelovému lanu. Od vrcholové knížky – tedy od žlutého čísla 8 mi to sem trvalo přes půl hodiny! A rozhodně to nebyla cestička dvakrát doprava a jednou doleva… 🙂 jak je nakreslené v topo obrázku.

Protože fotek z ferraty mám hodně, tak jsem povídání rozdělil do dvou článků. Pokračování o ferratě Kaiser Franz Joseph Klettersteig najdete ve druhém díle. Píšu tam také o sestupové cestě a celkovém zhodnocení náročnosti ferraty.

V jiném samostatném článku pak najdete povídání o ferratě Rosslochhöhlen Klettersteig Seemauer, která se nachází nahoře na kopci: jde o ferratu obtížnosti D/E, která prochází jeskyní. Leze se nejprve dolů z temene kopce, pak se proleze jeskyní, aby se opět vylezlo nahoru na místo startu ferraty Rosslochhöhlen Klettersteig.