Frohnleitner Band Rote Wand Tyrnau

Tato ferrata se nachází na skalním masivu Rote Wand v pohoří nazývaném Grazer Bergland. Nejbližší větší město Frohnleiten je zhruba uprostřed dálnice spojující Graz a Bruck an der Mur. Na parkoviště pod Rote Wand se jede přes vesničku Tyrnau. Vrcholový kříž Rote Wand stojí v nadmořské výšce 1505 metrů nad mořem a právě k němu vede ferrata Frohnleitner Band Rote Wand, o které píšu v tomto článku. Skalní stěna Rote Wand, jak už název napovídá, je známá díky svému červenému zbarvení.

Pro nejkratší nástup ke skále je dobré parkovat na vyhrazeném parkovišti pod Rote Wand – viz souřadnice níže. Poslední úsek k parkovišti není vyasfaltovaný, ale jen uježděný lesní povrch s řadou výmolů – terénní auto může být výhodou. Parkoviště má obovskou kapacitu, přesto jsem měl štěstí, protože jsem zaparkoval na posledním volném místě.

Pohled na Rote Wand tam vysoko říká, že nástupová cesta bude pěkný krpál.

A taky že jo. Parkoviště je v nadmořské výšce 860 metrů nad mořem, zatímco začátek ferraty až zhruba v úrovni 1390 metrů nad mořem. Z parkoviště jdu podle online mapy, protože v podstatě žádné cedulky směřující k ferratě po cestě nejsou. Kousek nástupové cesty k ferratě vede společně po červené turistické značce (vedoucí na Tyrnauer Almhütte) a realita naštěstí souhlasí s mapou.

Snažím se neloudat, protože je docela vedro. V každém kroku stoupám vzhůru, je to brutální stoupání. Prvních 50 minut vedla cesta lesem povětšinou ve stínu pod stromy, nyní vylézám na otevřenou louku. Snažím se odhadnout, kde nahoře na červené skále je ferrata.

Sluníčko pálí nemilosrdně a zároveň dost fouká. U skály převlíknu totálně zpocené tričko za suché, abych nenastydnul.

K patě vlastní skály jsem přišel po 70 minutách od parkoviště, přičemž průvodce říká 75 minut. A to jsem se neloudal. Hledám začátek ferraty. V topo obrázku je zakreslený i nějaký starý nástup o něco výš, tak se snažím zorientovat, kde je správný začátek, abych něco nepřeskočil.

Strávil jsem porovnáváním topo obrázku a hledáním v realitě skoro 10 minut. Také trošku nechávám prostor trojici lezců, kteří jsou zrovna ve stěně, protože spodní dva z nich na sebe řvali něco o tom, že už nemají sílu lézt a že se vrátí dolů. Není tu žádná cedulka o ferratě, vůbec žádná. Oblékám ferratovou výbavu a vyrážím cvakat.

Počáteční úseky mají obtížnost B, B/C a A. První zatáčka v topo obrázku je zakreslená až moc veliká oproti realitě.

Nyní jdu po sešlapané hlíně. Před sebou vidím lezce, který slézá dolů. Říká něco ve smyslu, že druhou ferratu už nedá, že už jednu dneska lezli.

Míjím druhého vracejícího se borce. Z hlasité komunikace rozumím, že nahoře je ještě jejich třetí kolega, který zřejmě bude pokračovat nahoru.

Ohlédnutí na přelezenou část.

Někde tady má být podle topo obrázku úsek obtížnosti C/D. První ze dvou takových – druhý C/D úsek je ke konci ferraty. Podle této obtížnosti je odvozená obtížnost celé ferraty. Ani mi to nepřišlo. Možná proto, že lezu třetí den v kuse, nevím.

Druhý borec, který slézá dolů.

A konečně potkávám třetího z trojice borců – ten bude zřejmě pokračovat vzhůru.

Následující úseky mají podle topo obrázku obtížnost B a přijdou mi tak nějak vyrovnaně podobné.

Skála je rozpraskaná a lezení mi přijde zajímavé hlavně vzhledem k výšce stěny a výhledu do kraje. Riziko by mohlo být padání drobnějších kamínků dolů.

Oproti rannímu lezení na ferratě Seven Summits Klettersteig Eitweg, kde bylo super nové ocelové jistící lano a i kotvy (všechny stejného typu) zářily novotou, tady jsou jistící prvky starší a ještě je to takový mix různých druhů – řekl bych sbírka všeho možného, co se dalo. V diskuzích v průvodcích jsem se dočetl, že tuhle ferratu postavil a udržuje nějaký místní nadšenec a že vlastníkem (nebo správcem?) pozemku je ferrata tolerována. A že ten nadšenec financuje ferratu ze svých úspor a samozřejmě z darů a možná i věcných příspěvků. Také jsem se dočetl, že tu dost často bývá k potkání a že si rád s lezci povídá, ale bohužel jsem neměl to štěstí.

Před sebou vidím dřevěnou lavičku. V topo obrázku se tváří jako polovina ferraty. Od začátku lezení kolem jistícího lana uplynulo pouhých 12 minut, což mě trošku překvapuje.

Sice na mě svítí pořád sluníčko a dost se potím, ale výhledy z ferraty jsou za slunečného počasí parádní.

Nádherné panorama.

Skála je opravdu červená.

U lavičky je jeden důležitý zajímavý detail. Vidíte ten otvírák na láhve? 🙂

Další diagonální lezení doleva nahoru je stále podobně lehké, obtížnost B.

Pořád ještě lehké lezení B.

Kousek skoro choďák A/B.

Pokus o selfie 🙂

A nyní Céčkový vertikální výstup: vidíte různorodou směsku železných kramlí a tyčí.

Přicházím ke křižovatce, která rozděluje lezení na dvě možnosti: vlevo lehčí B/C kolem hrany.

Nebo druhá těžší varianta vzhůru. Topo obrázek ukazuje obtížnost D, ale vůbec mi to nepřišlo těžší než to Céčko před chvílí. Skála je relativně členitá a neoklouzaná. Navíc nějaké ty železné stupy pro nohy.

Ohlédnutí po přelezení klíčové pasáže.

Selfíčko u nejtěžšího místa ferraty.

Po spojení obou variant (lehké B/C nebo těžké údajně D) následuje krátký úsek obtížnosti C/D – podruhé v této ferratě – čímž je, jak jsem již psal výše, určená obtížnost celé ferraty.

Následuje již jen dolezová pasáž, nově skrz jeskyni. V topo obrázku je zakreslená starší varianta ukončení ferraty, která vedla doleva rovnou na temeno skály.

Nový konec vede skrz jeskyni, i když bych to možná nazval skalní průrvou nebo oknem.

Na druhé straně (vlevo) vedl původní výlez vzhůru – je tam ještě slabé lanko, které mi připomíná elektrický drát. Jistit bych se pomocí toho moc nechtěl.

Vylézám vzhůru do skalní průrvy.

Skála je docela dobře strukturovaná a jsou tu přidané i železné stupy pro nohy.

Netuším, proč jsou natřené barevně. Možná, aby byly lépe vidět, protože je to tady ve stínu.

Vylézám vzhůru pasáží, která není lezecky složitá, ale provádí lezce zajímavým a svým způsobem vzdušným terénem.

Pode mnou je na jedné straně jeskyně.

A na druhé straně je za stromem skalní stěna dolů…

V úplně poslední části se ocelové jistící lano změnilo v dvojitý kabel, což ukazuje rozmanité kombinace materiálu.

Dvojitý kabel skončil a tím končí i ferrata Frohnleitner Band Rote Wand.

Vlastní ferratu jsem vylezl za 25 minut včetně častého focení. Průvodce avizuje čas lezení 45 minut.

Přímo nad ferratou je vrcholový kříž Rote Wand. Je tu spousta lidí, ale převážná většina sem přišla turisticky z jedné ze dvou stran po hřebenu.

Posvačil jsem, uklidil ferratovou výbavu do batohu a vidím, jak z ferraty přilézá jeden lezec z té trojice, co jsem je potkal ve spodní části.

Sestupová cesta je možná oběma směry po hřebenu a trvá podle směrovek údajně stejně. V průvodci doporučují jít západním směrem přes sedlo Bucheben-Sattel.

Rozhled od kříže je parádní. Na fotce (světlý flek uprostřed) je vidět i parkoviště, které leží o 530 výškových metrů níže.

Pěšina po hřebeni nabízí skutečně famózní výhledy.

Sestup z hřebene západním směrem. Ztratil jsem turistickou cestu a jdu po louce. Řada turistů tu jde proti mě do kopce. Ve výhledu je vidět dálnice (Graz – Bruck an der Mur).

Stejně jako při nástupu k začátku ferraty se teď dívám na online mapy.cz pro nápovědu cesty. Ukazuje mi možnost kratšího sestupu tímto žlabem, ale v mapě svítí vykřičník, že cesta je nebezpečná. Poměrně rychle se rozhoduju, že to zkusím – vypadá to vyšlapaně.

Terén je dost prudký. O pár minut později svého rozhodnutí lituji. Přesně mě napadlo, že se přeci nechci zrakvit na sestupové (turistické) cestě, proč jsem nešel po sice delší, ale bezpečnější variantě.

Později se cesta zlepšila. Po protnutí červené turistické linie klesám opět nějakou zkratkou, kde to po prudké hlinité cestičce klouže, jako prase.

Posledních asi 500 metrů už jdu po široké lesácké cestě, ale bolí mě nohy z toho sestupu, jsem celý zpocený a mám totálně zaprášené boty a ponožky. Přicházím k parkovišti, kde už je teď více volných míst. Myju ruce, převlékám kompletní oblečení a budu vyrážet domů. Cesta od kříže k parkovišti mi trvala 50 minut, což je méně než v průvodci uváděných 75 minut. Zřejmě jsem to zkrátil těmi zkratkami, ale přiznávám, že jsem měl docela vysoké tempo. Odhaduju, že tím bezpečnějším způsobem podle průvodce bude docela oříšek stihnout sestup za 75 minut – tipoval, že to bude trvat spíš déle. Pak mě ještě napadá možnost vyjet na chatu Tyrnauer Almhütte elektrokolem a tím si o něco zkrátit nástup a sestup z ferraty: ale otázka je kolik času a výškových metrů by to uspořilo, protože chata je východně od kříže, tedy je stejně nutné k začátku ferraty sestoupit a stejně tak z ferraty pak dojít k chatě.

Ferrata Frohnleitner Band Rote Wand Tyrnau se mi moc líbila, asi to byla nejhezčí ferrata ze všech, co jsem za poslední tři dny teď lezl. Nejspíš za to může hezká skála s perfektním rozhledem do krajiny. Ferrata má podle průvodce obtížnost C/D, ale přijde mi spíš lehčí – maximálně Céčko, možná jen těžší B/C. Vlastní přelez jsem stihl za 25 minut, i když průvodce říká 45 minut. Možná průvodce počítá s nutností čekat na vpředu lezoucí osoby. Na několika místech se dá pohodlně předběhnout nebo se nechat předběhnout. K odpočívání vyzývá dřevěná lavička zhruba v polovině ferraty. Nezapomeňte na lahvové pivo, je tam erární otvírák 🙂 Z ferraty nejde uprostřed nikde uniknout nouzovým východem, ale jak jsem psal, není technicky složitá. Krátký (dobrovolný) úsek obtížnosti D mi přišel dost lehký, ale pro jistotu je tam základní obchozí verze B/C.

Co je u této ferraty náročné, tak je určitě nástup a sestup od parkoviště. Nahoru mi to trvalo 75 minut, sestup o něco méně, ale je to záhul, protože jde o obrovské výškové převýšení (přes 500 výškových metrů). Rizikem u nástupu a sestupu je nedostatečné značení cesty – podle cedulek v terénu bych to nedal, prostě nejsou. Nástup i sestup jsem prošel (a to bez zakufrování) na jistotu díky online mapám, kde jsem vydedukoval, které lesní cesty a cestičky tvoří správnou (nejkratší) variantu a téměř neustále jsem sledoval svou polohu, zda jdu správně. Historky o autorovi ferraty, který jako dobrovolník nadšenec stavěl low-costově z různých materiálů, jsou možná pravdivé, protože je vidět kombinace různých železných věcí již určitého stáří, ale technicky je ferrata postavená dobře a funkčně. Patří mu samozřejmě poděkování.

Možná právě díky mega náročnému nástupu a sestupu na tuto ferratu nemíří tolik lidí, jako třeba na jiné ferraty lehce dostupné od parkoviště. Ale přesto bylo u vrcholového kříže přelidněno. Parkoviště, ačkoliv kapacitní, tak bylo v podstatě plné. Parkování je placené, výhradně kartou a technicky ho zajišťuje automatická závora.