Stavění cest na Gutovce

Tady jsem sepsal svůj zážitek ze svého prvního stavění cest pro lezení na laně. Zažil jsem to v pátek 3. června na venkovní stěně na Gutovce. Několik následujících dní jsem si ten jeden den stavění cest připomínal neustále každou chvilku – bolelo mě totiž celé tělo 🙂

Ale popořádku. Letos v lednu jsem se zúčastnil kurzu stavění boulderů u Honzy Zbranka, kde jsem načerpal hodně informací v teoretické rovině. Bylo to úžasné. Praktického stavění jsme tam měli relativně málo, hlavně z časových důvodů. Pak jsem párkrát pomáhal se sundáváním chytů, ale to není vůbec kreativní práce, to je spíš o získání zručnosti a také o tom, naučit se postupovat efektivně, např. udělat co nejvíc akcí než člověk znovu sleze a vyleze po žebříku apod.

Na dnešní den jsem byl domluvený s Liborem (správcem Gutovky), že dostanu prostor (hlavně časový) si zkusit postavit pár lehkých cest. V plánu bylo obměnit polovinu cest na položené straně stěny (na rajbasu). Začali jsme ráno v 8:30 sundáváním všech chytů. Horko a sluníčko bylo už od rána a pak celý den. Samozřejmě jsem si zapomněl namazat hlavu a krk, takže jsem po celodenním pobytu na jižně orientované stěně patřičně vypadal 🙂

Na sundávání chytů není nic složitého. Z důvodu efektivity má ale smysl stihnout „vysbírat“ co nejvíce linií najednou. Postupovali jsme shora dolů. Chyty jsem házel do kýblů připnutých na vedlejším laně, případně do jednoho kýble pod sebou. Samozřejmě ve spodní části stěny už byly kýble dost těžké. Pamatuji si, že na indoor umělce jsme mohli házet chyty ve spodní části stěny (nebo v případě boulderovky) rovnou na zem – na připravené matrace – to pak odsýpá mnohem rychleji.

Na jedné straně sedáku mám přivázanou vrtačku, aby nemohla spadnout na zem. Visím na statickém lanu, kýble také, ale na vedlejším pramenu. Lano je nahoře loďákem pověšené v karabinách v řetězu.

Používám slaňovací brzdu Petzl I’d s, což je podobné zařízení jako Petzl Rig. Funguje v principu jako Grigri, ale I’d s a Rig jsou určené pro výškové práce.

V několika případech jsem potřeboval ručně imbusem povolit šroub, protože rázová vrtačka to nevzala. Asi bych měl zmínit, že tady na Gutovce se používají pouze chyty s ukotvením na jeden imbusový šroub. Žádné přídavné vruty se tu nepoužívají, není to překližka, ale beton…

A tady už je vidět vyčištěná stěna. Chyty nemyjeme, protože na venkovní stěně působí počasí, takže se myjí při každém dešti automaticky.

Protože je to docela makačka, úplně zapomínám fotit průběžně. Tady jedna z fotek, když už stavíme. Na první pohled to vypadá jako čistá stěna, ale odspodu se tam objevují začátky cest.

Po sundání bylo potřeba roztřídit chyty podle barev na hromádky a připravit si pak vždy jednu barvu do kýble pro stavění jedné konkrétní cesty. Co jsem ale nevěděl, že je tady na betonové stěně docela velká věda, je používání šroubů (imbusových) a výběr správné délky. Šroub totiž drží v betonu v takové hmoždince se závitem – ta má ale jen určitou krátkou délku (hloubku), cca 1 centimetr. Takže úkolem je vybrat šroub ke každému chytu tak, aby vyčuhoval vzadu z chytu přesně tu správnou vzdálenost, kterou bude držet ve stěně. Když je přesah příliš krátký, závit se nechytne a chyt nedrží vůbec. Když je přesah příliš dlouhý, šroub sice drží, ale chyt se kolem osy otáčí buď celý nebo částečně, prostě není fixovaný. Až později jsem pochopil, že mělo smysl při sundávání chytů ukládat chyty do kýble včetně šroubů pomalu, nevyndávat šrouby a snažit se je nevytřást. To by bývalo ušetřilo kvanta času při stavění.

Jako první jsem postavil krátkou cestu v koutě, fotka bude později – linie cesty je vlevo od prostředku fotky. Hodně lehkou pro děti. Ale ne obyčejný žebřík – při lezení je potřeba stoupnout jednou nebo dvakrát v koutě na stěnu, kratší lezec musí prohodit nohy a nahoře v jednom kroku protlačit rukou a opřít se při výlezu. Jako druhou jsem pak vyrazil na delší linii – na fotce vpravo.

Tady už je vidět moje první „dlouhá“ cesta – po oranžových madlech – na fotce vpravo.

Cílem bylo postavit lehkou cestu pro děti po dobrých chytech s dobrými stupy. Dá se lézt přidáváním ruky k ruce nebo pokročileji občasným křížem. Nohy stojí dost často na velkých madlech, ale jsou tam navíc i malé stupíky v dalších místech. Jediná „finta“ je v horní části v rajbasu, kde se udělá krok doleva – je tam chyt spoďák, který slouží jako stup pro nohy, když se lezec potřebuje dostat do dalšího chytu – madla nalevo. Samozřejmě vysoký lezec může někdy i nějaký chyt přeskočit, protože dosáhne.

Tady je vidět začátek oranžové cesty – který nakonec bude vypadat ještě jinak – viz pozdější fotka. To velké madlo jako startovní chyt tady nedrželo dobře, takže jsem ho později vyměnil za menší madlo podobné těm chytům výše. Tím se dostávám ke specifikám stavění na této stěně. Betonový povrch je totiž hodně nerovný – což je dobré pro samotné lezení – nohy se dají dávat na mnohá místa a díky tření hezky drží. Oproti překližkám je tahle betonová stěna fakt hodně jiná – kdo nezkusil, fakt doporučuji otestovat. Nicméně nerovný povrch je nepřítel pro umístění „větších“ chytů, které mají vzadu větší styčnou plochu ke stěně. Chyt totiž musí sedět na stěně na rovné ploše, aby se neviklal. V momentě, kdy se viklá, hrozí, že při zatížení díky křehkosti křupne a rozpadne se. Ono se to již projevuje při dotahování šroubu rázovkou. Jakmile plocha pro umísťovaný chyt není rovná, šup, chyt praskne. Samozřejmě na chyty má vliv nejen jejich výrobní materiál, ale i jejich dlouhodobý pobyt venku na outdoorové stěně – působí na ně počasí a změny teplot během celého roku.

Důležitým faktorem, který ovlivňuje výběr chytů pro nějakou cestu, je barva. Je potřeba rozvrhnout barvy tak, aby se nepotkávaly cesty ze stejné barvy vedle sebe. Lezec by pak mohl používat chyty ze dvou cest, tedy by cesta výrazně zlehkla. To znamená, že je potřeba naplánovat rozvržení barev sousedních cest, ideálně co nejvíc kontrastně. Výběr barev a chytů je ale zároveň dán zásobou a množstvím, které je na stěně k dispozici. Co jsem doposud zjistil, tak obvykle má stěna k dispozici chyty na pokrytí celé stěny plus něco málo navíc, ale určitě ne množství třeba jako dvojnásobek. Nejinak tomu je i tady na Gutovce. Když je nějaké barvy hodně málo, dá se z ní postavit třeba jen kratší cesta, na dlouhou cestu by chyty nevyšly. Když je nějaké barvy naopak hodně (mnohem více než ostatních) a je z ní možné postavit více cest, je potřeba rozvrhnout umístění těchto cest pro co největší rozložení na stěně. A mezi tuto majoritní barvu vložit barvy ostatní.

Dalším důležitým aspektem stavění tady na betonové stěně jsou místa, kam lze chyty připevnit. Šroub se chytá do díry se závitem. Tyto díry ve stěně jsou a na počet je jich celkově hodně. Ale jsou jen na určitých místech, řekněme něco jako v rozestupech třeba 40-50 centimetrů, ale různě – není v tom žádná pravidelnost jako na překližkových profilech. Díry pro šrouby prostě nejsou všude, kde by se člověku líbilo. Je pravda, že je možné díry i přidělat: vyvrtat vrtačkou a zatlouct hmoždinku se závitem. Jenomže to vrtání spotřebuje další čas. V každém případě dostupnost pozic děr se závitem omezuje, kde chyt být může. Je to rozhodně diametrálně jiné než na překližce, kde se dá pomocí vrutů přidělat chyt nebo struktura na libovolné místo na stěně. A ještě tu máme další praktické omezení: vrtačku máme jen jednu a stavíme dva lidi současně: takže Libor může v případě potřeby vrtat, zatímco já musím vystačit dírami, které na stěně už byly.

Doposud jsem mluvil o objektivních aspektech stavění tady na betonové stěně. Teď ještě moje subjektivní pocity z prvního stavění cest pro lano. Začátek cesty od země se staví ještě dobře – je možné okamžitě vyzkoušet lezecký pohyb, prostě ze země do toho vlezu. Cokoliv ale výše už závisí víceméně na představivosti a zkušenosti stavěče: postavenou cestu nejde zkoušet přelézat, myslím přelézat vcelku. Sám stavěč visí na statickém laně s pracovní brzdou a má na sobě nářadí a materiál: rázovku, případně vrtačku, kladivo, šrouby, hmoždinky. V téhle situaci nejde po stěně lézt. Dařilo se mi udělat tak dva, maximálně tři lezecké kroky. Každopádně to mě dost omezovalo v přelezu a ujištění se, že co jsem postavil, dává smysl. Další teoretickou možností by bylo mít k dispozici jističe – a převěsit se do dynamického lana, ale to nevím, časová komplikace… nebo mít k dispozici testovacího lezce s jističem, kteří by cestu testovali – to je asi také v kategorii snů.

Na začátku stavění jsme se domluvili na zadání. Samozřejmě můžu stavět cesty jen s takovou obtížností, kterou sám přelezu a dokážu vyhodnotit. Těžko budu stavět cokoliv těžšího, protože by z toho nejspíše vylezl nesmysl. Zadáním bylo postavit na kratší stěně lehké cesty pro děti, aby to mohly lézt i ty nejmladší děti na kroužku, tedy kolem 6-7 let. V dlouhých liniích bylo v plánu postavit vždy jednu lehčí a jednu těžší cestu. Lehčí by měla opět být lezitelná pro děti z kroužku, tedy dobré chyty typu madlo, dobré stupy pro nohy a hlavně krátké kroky, aby děti dosáhly. U těžší cesty bylo zadání použít o něco horší chyty a hlavně využívat natočení chytů do pozice bočáků, případně spoďáků, protože už to je pro řadu lezců velký oříšek při lezení a jenom natočením chytů cesta v úrovni obtížnosti 5 hodně ztěžkne.

A tady už je výsledek: samozřejmě je lepší cesty lézt než se koukat na fotky. Stavěl jsem v liniích vpravo od spáry: oranžová lehčí po dobrých madlech, šedá ta těžší. Vpravo od nich pak zelená a bílá cesta.

Na téhle fotce jsou moje cesty vlevo od spáry: nejdřív bílá a zelená, dál vlevo pak oranžová se šedou.

Při označování obtížností pak dostala zelená 6 a bílá 6-. Ale je to asi nadhodnocené, může to být kolem 6-, resp. 5+.

Lehká oranžová dostala cedulku se čtyřkou – ano, ta je opravdu jednoduchá. A šedá dostala 5+ a to taky odpovídá.

U oranžové cesty se pak při nejbližším kroužku ukázalo, že i hodně malé děti (5-6 let) dokážou cestu přelézt (lezou na top-rope). Děti samozřejmě chyty přebírají oběma rukama. Vyšší lezec (dospělý) může jít i křížem. Jediná „finta“ je za zlomem nad hranou v rajbasu nahoře, kde je nejlepší udělat úkrok doleva a postavit nohu na chyt v pozici spoďák. Ten spoďák se dá před tím vzít rukou při výlezu, ale nemusí. Vlevo nahoře se dá dosáhnout na super madlo, posunout nohy vpravo, aby lezec stál stabilně při cvakání řetězu.

V šedé cestě jsem měl myšlenku, aby se lezec nebál postavit v rajbasové prohlubni oběma nohama na velký chyt, ze které se pak dá pokračovat do maličko převislého výlezu k hraně nahoru. Při překračování hrany se musí spolehnout na hodně dobrý chyt na pravou ruku, který je ale natočený jako bočák a nejde vzít shora.

Zelená a bílá cesta mají o trošku horší chyty než madla. V kolmé části jsou natočené více jako bočáky. Tady jsem chtěl, aby lezec dokázal chyty přečíst a odhadnout, jak nejlépe bude ruka držet. V rajbasové části nahoře pak je chytů málo a je potřeba spolehnout nohama na stěnu. Nicméně v každém kroku je alespoň jeden dobrý chyt pro ruku.

A ještě pro přehled i moje krátké cesty. Jsou celkem 3: písková barva v koutě (linie uprostřed fotky), vlevo pak modrá a šedá.

Ta koutová cesta (písková nebo béžová barva) se mi líbí, vyžaduje v jednom nebo ve dvou krocích (záleží na výšce lezce) odšlap na stěnu. Je to takové hezké koutové lezení, které nejde očůrat jinak. Modrá cesta a i šedá cesta mají ukázat, že se vyplatí hledat lepší chyt pro ruce (než nejbližší špatný chyt) a také že se dá nohama bezpečně stoupnout na pilíř stěny, i když tam není žádný chyt.

Přiřazené cedulky ukazují u všech tří cest obtížnost 3. Možná by to mohlo být 4, ale o přesná čísla tu nejde. Všechny cesty jsou vhodné i pro malé lezce – dosáhnou, to jsme ověřili na dětském lezeckém kroužku.

Ještě chci dodat, že stavění trvalo celý den. Stihnul jsem postavit 4 cesty v dlouhých liniích a 3 cesty v krátkých liniích. Další cesty stavěl Libor a celkově jsme tak stihli obměnit polovinu rajbasu celé stěny na Gutovce.

V následujících dnech, kdy jsem byl na Gutovce a měl jsem zrovna volno, jsem se chodil dívat na lezce, jak se jim moje cesty lezou. Ty krátké 3 cesty jsou v pohodě. U těch dlouhých bylo vidět, že oranžová čtyřka po madlech je víceméně v pohodě. Ještě mi dodatečně došlo, že jsem nebral v potaz (stabilní) polohu lezce při potřebě cvakání expresek. Tady na rajbasové straně je to důležitá otázka, protože tu nejsou erární expresky, ale lezec si musí cvakat kromě lana do expresky nejdříve svoje expresky do nýtů – tedy potřebuje více času pro cvakání než na vnitřních umělkách. To jsem vůbec nebral v úvahu. Na druhou stranu pozice chytů na stěně při stavění byly dost ovlivněné existujícími dírami. Šlo by samozřejmě vrtat díry další, což znamená mít buď vrtačku navíc nebo se s Liborem střídat ve stavění a stavění by celkově trvalo déle.

U těch dalších 3 dlouhých cest (šedá, zelená, bílá) jsem ke svému překvapení viděl, že někteří lezci opravdu mají s cestami problém. Buď se mi některé kroky v těch cestách nepovedly nebo se opravdu řada lidí začne bát a plašit ve chvíli, kdy místo madla s kapsičkou shora potkají chyt natočený jako bočák nebo spoďák. Co jsem odpozoroval, tak většinou se zastavil a dokonce odsednul lezec, který cestu tahal. Při variantě lezení na top-rope sice okomentoval bočáky, ale v lezení pokračoval a neodsednul. Z toho bych soudil, že při lezení odrazoval spíš ten pocit z „horších“ chytů než čekali v cestě, u které je cedulka 5+, 6- nebo 6.

V dalších dnech se pak ještě ukázalo, že některé chyty se začaly protáčet a také dva nebo tři dole u nástupu do cest praskly. Protáčení chytů je principiální problém, jak už jsem psal výše – najít takový šroub, aby chyt vůbec držel a přitom byl dotažený tak, aby se při zatížení neprotočil. Co se týče praskání, to se opakovaně stává u chytů, které mají větší zadní plochu a předpokládají rovný povrch stěny – a ten tu na betonové stěně většinou není.

Tolik asi moje pocity a zkušenosti z prvního stavění cest na laně. Myslím, že jsem získal hodně praktických informací, které jsou asi nepřenositelné, myslím přednášením nebo školením. Na různé aspekty člověk přijde až při vlastním stavění. A nejvíc pak po dokončení. Tak a teď se mě zeptejte, zda nemám pocit, jestli by nebylo lepší všechny chyty shodit dolů a začít znovu 🙂

Stavění je určitě o zkušenostech a o praxi. Ke stavění je potřeba určitě být dobrý lezec, mít dobrý odhad, dobré oko a také fantazii. Tak mě prosím nekamenujte za ty mé první cesty. Vážím si stavěčů, kteří umějí stavět lezitelné cesty. A ještě víc, když dokážou postavit cesty hezké, ať už to každý vnímá po svém.