Tisá – Eliščina skála

Pískovcová Eliščina skála patří do sektoru Stěny pod silnicí v Tisé. Formace skal tvoří dvě skupiny, které se označují jako severní vrchol a jižní vrchol. Jižní skupina nabízí více cest k lezení než severní. Obojí jsou masivy, tedy přístupné z terénu ze zadní části. Dnes tu zkusíme přelézt několik lehčích cest. Nikdy jsme tady nelezli, tak nám trošku trvá srovnat plánek v průvodci s realitou na skále. Začneme lézt na jižním vrcholu (jižní skupině).

Rozbalili jsme si věci v písčitém terénu pod skalami. Nejdříve sem dám fotky skály před lezením.

Tohle je pohled na jižní vrchol ze severního vrcholu.

A tohle už je pohled z temene jižního vrcholu směrem dolů, kde máme rozbalené věci.

Jako první lezeme Údolní cestu II, která vede širokým komínem v podstatě až na vrchol.

Údolní cesta II se dá lézt různými komínovými způsoby.

Údolní cesta II je z roku 1990 a autory jsou Bělina, Bělinová.

V horní části pak stačí najít vhodné místo pro výlez.

Cesta Žlábek VI vede nalevo od Údolní cesty v jasném hloubení. Pouze v jedné pasáži je těžší krok a silovější lezecký pohyb.

Cesta Žlábek VI je z roku 1994, autoři Bělina, Cach.

Ze zadní strany skály jsme pak lezli třeba cestu Jihovýchodní komín II. Je ve svahu, takže je výrazně kratší než první cesty zpředu.

Jihovýchodní komín II je cesta z roku 1996.

A ještě přidám fotky z lezení na severní vrchol Eliščiny skály, ten je na následující fotce vlevo.

Pohled shora na severní vrchol Eliščiny skály.

Nejvyšší temeno severního vrcholu Eliščiny skály. Je tam vidět dobírací oko.

Při pohledu z temene skály do krajiny vidíme střechy domů v obci Tisá.

Tudy za chvíli polezeme.

Nejlehčí cesta je Údolní komín IV. Jak už název napovídá, lezeme komínem na větší plošinu a pak stěnou na vrchol.

Je tam trošku převis a bylo potřeba zabrat. Vypadá to, že řada hranek je urvaných a tak je cesta těžší než asi bývala. Cesta je z roku 1994.

Danča namísto komínem leze víc zprava, je tam taky spára, ale výrazně menší a tím pádem těžší. Lehce tak už zabrousila do těžší cesty Čert ví proč VI. Horní část se dá pak lézt stejně jako Údolní komín IV.

A nakonec ještě přidám fotku jižního vrcholu Eliščiny skály, když jsme odcházeli, ale je tu mnoho stromů, tak skála není vůbec vidět.

Na Eliščině skále jsme přelezli pár lehčích cest s horním jištěním. Lezlo se často v komíně, kde se i dalo vybrat z různých způsobů lezení, jestli rozkročeně nebo zády o stěnu. Nejdéle trvalo zorientovat se v průvodci a najít na skále popisované místo. K jištění jsme využili dobírací oka na temeni skály. Na jižním vrcholu je cest hodně a celá je lépe přístupná. Na severním vrcholu je v průvodci celkem 6 cest, ale je tu hodně vegetace přímo u skály, navíc ve svahu, takže z toho jsou lezitelné tak dvě až tři.

Celkově bych řekl, že Eliščina skála je taková spíš introvertní 🙂 zastrčená skála mezi stromy, středně vysoká, ničím neurazí ani neohromí. Po dolezení se přesouváme o kousek dále k Dědově vyhlídce. Když to srovnám, tak lezení na Dědově vyhlídce je oproti Eliščině skále mnohem exponovanější: vyšší stěna, je to věž, takže nutnost slaňovat shora a hezčí rozhled do kraje.