Slánská hora via ferrata 2024

Dnes jsem se podíval do Slaného na ferratu se třemi mládenci z lezeckého kroužku. Pojďte se podívat na pár aktuálních fotek z ferraty a můžete si je srovnat s předchozím článkem z května roku 2021. V dnešním článku najdete také pár postřehů o tom, jak se ferrata v reálu liší od informací, které jsou na informační ceduli a na internetu. Bylo to v červnu roku 2022, kdy jsem tu byl učit některé lezecké techniky užitečné na ferratě v případě nouze (dobírání shora, slaňování, prusíkování vzhůru) a tenkrát tu pracovali dva chlapíci a vyměňovali ocelová lana, některé kotvy a některé kramle za nové. Pamatuju si, že už tenkrát byly předělané první dvě trasy vlevo. Jenom by mě nenapadlo, že nikdo neprovede ani za téměř 2 roky aktualizaci mapky na ceduli a na internetu…

Ale popořádku. Chtěli jsme parkovat na doporučeném parkovišti, ale byl tam složený stavební materiál (hromady písku, štěrku, dlažby) a pár aut, takže jsme parkovali v blízkosti domů u teplárny těsně u křižovatky ulic Okružní a Bienerova. K ferratě jsme došli krátce po 9. hodině. Na ferratě už lezl jeden borec a další početná skupina přicházela, ale nakonec se ukázalo, že to nebyli lezci. Kluci byli na ferratě poprvé, takže jsme po oblečení sedáku a přípravě vybavení prošli metodicky základní pravidla.

Na Slánské ferratě jsou tři lehčí trasy na levém skalním bloku a pak na pravé skalní stěně těžší trasy. Nejdříve jsme tedy lezli dvě z těch tří lehčích na levé skále. Jejich obtížnost je značená jak B/C a jmenují se Richtrovka a Cesta přátelství.

Na všech cestách tady ve Slaném se musí hodně používat ocelové lano rukama, protože stupy na skále jsou často dost špatné a oklouzané. Pokud je k dispozici kramle (tvaru U) nebo možnost stoupnout na kotvu ocelového lana, jenom dobře. Míra oklouzanosti mi přišla už před lety hrozná a dneska je to jenom horší.

Mezi levým skalním blokem a pravou stěnou jsou dva lanové mosty, takže jsme lezli samozřejmě i po nich.

V pravé skalní stěně tu existují dva výlezy na vrchol hory. My jsme teď pokračovali tím lehčím vpravo.

Výlez napravo vede žlabem. Nejsem si stoprocentně jistý – nenašel jsem fotky z minulosti, abych si to ověřil – ale jsem přesvědčený, že strmým žlabem se dříve jenom vystoupalo „po hlíně“ nahoru a na boku se cvakaly karabiny na ocelové lano, aby člověk nezklouznul po hlíně (v případě vlhkosti spíš po blátě) dolů. Dnes je tu možnost lézt v levé skalní stěně, přičemž jeden krátký lanový most (dvě lana: jedna pro nohy, druhé pro ruce) vede zprava doleva, pak po několika kramlích vysoko na skálu, potom traverz doprava a po dalším kratičkém lanovém mostě (opět dvě lana) doprava a pak už po hlíně.

Rozhodně je to zpestření jinak nudného výlezu. A potahá to trošku i ruce.

Pak jsme s mládenci zkoušeli lézt i těžší cestu na skále napravo a to Enšpígl s obtížností C/D. Nejtěžší je vylézt 20 metrů kolmého výstupu, kde je kromě ocelového lano několik kramlí tvaru U, ale vícekrát je nutné odšlápnout na skálu, která je obecně hodně oklouzaná. Protože jsme nechtěli riskovat nekontrolovaný pád do ferratového setu, jistil jsem všechny 3 svěřence lanem shora. Zřídil jsem si nad cestou štand a nádherně svítivým růžovým lanem jsem hochy jistil. Všichni tři cestu vylezli bez problémů a bez odsedu. Sice u toho funěli a nahoře si stěžovali na vytahané ruce, ale měli radost, že to dali.

Nahoře po pořízení patřičných fotografií jsme pokračovali přes lanové mosty tentokrát v opačném směru, abychom se dostali k levému výlezu na vrchol.

Zapomněl jsem ve svém vyprávění zmínit, že průběžně mezitím ke skále přišlo značné množství lidí v různě velkých skupinkách a ferrata začala být dost obsazená, viz poslední fotky na konci článku.

Levý výlez z ferraty na vrchol je obávaný komín. Obávaný je proto, že je tam jeden krok, který je hodně těžký – chybí v něm stup pro nohy a nedá se dosáhnout na další bod rukama. Nejelegantnější řešení přelezu je pomocí komínové techniky, kdy se opřou záda do skály vpravo, zatímco nohy jsou opřené o skálu vlevo. Mírným postupným posouváním těla (zad i nohou) se postupně dosáhne pozice, ze které lze už standardně pokračovat dál. První mládenec to přesně tak vyřešil, u dalších jsme pak nechtěli zdržovat za námi tvořící se frontu, takže jsem pomocí smyce a karabiny vytvořil jeden umělý stup navíc, čímž se to vyřešilo.

Po dolezení třetí cesty jsem už předpokládal spíše konec výletu, ale mládenci chtěli lézt ještě a tak vyrazili na cestu Spirála, která má obtížnost C. Cesta není zásadně těžká, vede diagonálně doleva a pak traverzem po skále, nicméně v úseku na fotce jsou hodně oklouzané stupy pro nohy a tak je to opět silové lezení rukama. Bohužel pro kluky se do toho přidalo vynucené čekání (na odsedce) skoro na každé kotvě, protože před nimi byla paní s maličkým chlapečkem, který se na lezení nesoustředil a v podstatě se nechal od matky tahat na smyčce.

A tady ještě fotky pro dokreslení celé situace, jak ferrata ve Slaném vypadá v sobotu před polednem za hezkého počasí. Dokonce tu natáčela televize reportáž a redaktora napadlo dělat rozhovor s lezcem u první kotvy… čímž vznikla další fronta.

Na závěr bych poznamenal, že dnešní Slánská ferrata se v reálu lehce liší od topo nákresu na informační ceduli (a na internetu). Levé dvě cesty Richtrovka B/C a Spirála C se dříve křížily – viz 4. a 5. fotka v článku z roku 2021. Dnes jsou obě cesty na sobě nezávislé, nekříží se. Levá Spirála vede pouze vlevo, vpravo začínající Richtrovka vede vzhůru. Na pravé skalní stěně byly podle nákresu pouze 3 cesty, ale dnes jsou tu čtyři ocelová lana: původní tři cesty Masochyst D/E, Enšpígl C/D a Slánská promenáda D/E tu jsou ve stejné trajektorii, ale vedle nich vpravo je další cesta bez označení. Tipoval bych vysokou obtížnost, určitě kolem D. Po vystoupání kolmo vzhůru se všechny cesty spojují do horizontálního traverzu. Oproti dřívějšku si myslím, že je také nové zábavnější lezení ve žlabu, který tvoří jeden ze dvou výlezů z ferraty na vrchol (ten vpravo) – to jsem psal výše v článku. Jinak mi přijdou ocelová lana, kramle, uspořádání kotev a lanových mostů nezměněné.

Ferrata na Slánské hoře je rychle dostupná z Prahy, od metra z Dejvic 30 minut autem. Dobře se parkuje a z parkoviště je to kousek. Proto je hodně navštěvovaná a důsledkem je hodně oklouzaná skála. Velkou nevýhodou, až bych řekl rizikem, je případné čekání ve frontě za lezci vpředu, nutnosti koordinace výběru cesty (hlavně mostů a jejich spojek) a samozřejmě také hrozby pádu čehokoliv od výše lezoucích jedinců.

Viděl jsem dnes pokusy lézt těžké cesty vpravo, kdy se dotyční hodně brzy vraceli zpět, protože to bylo pro ně příliš velké sousto. My jsme použili dojišťování lanem shora a bylo to úplně na pohodu, nikoho jsme nebrzdili a nevytvářeli jsme nestandardní situace.