Silvrettasee Staumauer Klettersteig

Na ferratě Silvrettasee Staumauer se leze na betonové zdi přehrady a to není zrovna úplně nejhezčí přírodní terén. Na druhou stranu se přehrada nachází v nadmořské výšce 2000 metrů nad mořem, nabízí vzdušné lezení v úctyhodné výšce nad zemí a jako bonus úžasné výhledy z ferraty na okolí. Obtížnost ferraty je značená písmenem B, ale není úplně pro každého – později v článku se k tomu vrátím.

Přehrada Silvretta se nachází v rakouské spolkové zemi Vorarlberg hodně blízko hranice s Tyrolskem. Pohoří Silvretta se rozprostírá na území Rakouska a svou větší částí pak na území Švýcarska.

Z parkoviště v lokalitě Bielerhöhe sejdeme pod hráz přehrady, cesta trvá 5 až 10 minut, záleží, jakou zkratkou to vezmeme.

Přehrada působí zespodu o dost víc majestátněji než z dálky. Výška zdi dosahuje v nejvyšším místě přes 60 metrů.

Začátek ferraty je jasně označený nezbytnou cedulkou. Zvláštní je tady označení obtížnosti A/B – v průvodci na bergsteigen.com je uvedené Béčko, které bych určitě na A/B nezlehčoval. Cedule uvádí dobu lezení 45 minut, kdežto bergsteigen píše 30 minut. My jsme lezli víc než 45 minut, ale to bylo s častými přestávkami na focení a také pauzou na svačinu.

Po celou trasu ferraty je k dispozici pro jištění ocelové lano ve velmi dobrém stavu – aby také ne, ferrata je nová, postavená v červenci 2019.

Nohama se šlape po umělých chytech přišroubovaných do zdi přehrady. Chyty jsou z kamene a z betonu.

A právě u chytů pro nohy je trošku problém – mezi chyty jsou poměrně velké rozestupy. Při lezení vzhůru je potřeba zvednout hodně vysoko nohu a nasednout na ní. Při lezení horizontálním směrem je zase potřeba dělat strašně dlouhé kroky – hodně se rozkročit. A tohle ne každý dokáže. Menší postavy a děti s tím můžou mít docela určitě problém. Tím nechci nijak strašit. Obtížnost celé ferraty není určitě víc než B. Ale viděli jsme na vlastní oči postupně 3 lezecké dvojice, které zkoušely do ferraty nastoupit a po několika pokusech lezení na prvních pár metrech to vzdaly. Prostě sbalily cajky a odešly směr parkoviště. A to prosím byly osoby s běžnou výškou dospělého člověka. Jak jsou dlouhé rozestupy na úplném začátku, tak podobné jsou v celé ferratě.

Při ohlédnutí dolů sedí na lavičce jedna dvojice, která již před námi zkoušela do ferraty nastoupit. Mluvil jsem s nimi a ukazoval, jak na to. Pak jsem je ještě zahlédl v pár dalších pokusech, až to na konec oba vzdali.

Po vystoupání do „letové“ hladiny ferraty najdeme jednu z odpočívek ve formě lavičky.

Před dvěma roky jsme lezli jinou ferratu na přehradní zdi a to Schlegeis 131 na konci údolí Zillertal. Tamní ferrata byla vybudována úplně jiným systémem – na nohy tam byly všude po celou trasu kovové kramle. Rozdíl byl také ve tvaru přehradní zdi – tam byla klenbová (taková prohnutá nahoře do převisu), kdežto Silvretta tady je jen vlastně položená zeď bez převisu. Nahoře je trošku kolmice, ale určitě ne převis.

Při lezení na téhle přehradní ferratě doporučuji mít na hlavě helmu. Nahoře po komunikaci na přehradě chodí turisté a opření přes zábradlí často koukají dolů. Nepředpokládám, že by úmyslně něco házeli dolů, když tam vidí lezoucí osoby. Ale přesto se několikrát stalo, že něco malého dolů letělo. Jestli to je kamínek nechtěně nešťastně odkopnutý nohou z cesty nebo bonbón nebo co by to mohlo být, netuším, ale není to příjemný pocit.

Cedulka nás informuje, že prvních 100 metrů je za námi.

Takhle vypadá výhled z přehrady dolů zpět do údolí Silvretta.

Uprostřed ferraty se traverzuje nad lesklým nápisem – ten se ale z ferraty nedá přečíst 🙁

Nyní následuje traverz po 3 lanových mostech přes přepadovou část přehrady. Konstrukce lanových mostů je ze tří lan: jedno pro nohy a další dvě pro ruce a jištění – ale obě horní lana jsou nad sebou, takže se přes most leze stejným způsobem jako přes dvoulanové mosty.

Cedulka říká, že nejvyšší hora Hohe Rad ve výhledu dosahuje nadmořské výšky 2 934 metrů nad mořem.

Po přetraverzování 3 mostů následuje vertikální sestup po kramlích na pilíři docela notný kus dolů.

Překvapilo mě, jak se ocelová lana vzájemně ničí s betonem přehrady – až tak, že na hranách byly nainstalované chráničky.

Vidíte v pohledu zpět vzhůru, že kramlí tu je milion.

Ferrata pokračuje traverzem doprava dál a cedulka informuje, že již brzy budeme mít dolezeno.

V cestě je umístěná další lavička pro možnost odpočinku a posezení.

A tady se již blížíme k atrakci této ferraty ve formě houpačky. Kdo nechce na houpačku, může úsek podejít klasickým traverzem ve spodní části.

Kdo chce na houpačku, vyleze nahoru, kde je cedulka s instrukcemi.

Houpačka spočívá ve zhoupnutí na erárním laně zavěšeném shora. Stačí si připnout karabinu erární houpačky na sedák a hurá. Ferratový set zůstává připnutý na horizontálním ocelovém lanu a nepřerušeně tak jistí. Houpat se dá doprava i zpět doleva. Nohama se běhá po zdi.

Pro vrácení houpačkového lana na start je tu ještě takové barevné lanko, kterým se dá houpací lano přitáhnout k výchozí pozici houpačky.

No a po lanovce už se blížíme k závěru ferraty, který končí výlezem po žebříku na balkónek.

Dobrý vtípek je kohoutek v přehradní zdi. Nápis říká, že ho nemáte otevírat nebo budete mokří 🙂 Fakt dobrý. No co myslíte? Zkusil jsem kohoutem otočit? 🙂

Ještě ohlédnutí zpět na celou ferratu.

Zbývá už jen přelézt na žebřík a vylézt na ocelovou konstrukci balkónku.

Na balkónku je jednosměrný turniket, aby nikdo nechodil v protisměru ferraty.

Ještě přidám pár fotek ferraty shora – pohled turistů přes zábradlí přehrady. Na prvních fotkách lanové mosty přes přepadovou část.

Na přehradní zdi je kromě ferraty ještě několik lezeckých cest včetně vícedélkových – o tom ale napíšu v samostatném článku.

Ferrata Silvrettasee Staumauer je kratší ferrata obtížnosti B, která je relativně jednotvárná a přesto zajímavá: vzdušné lezení ve větší výšce, dlouhé kroky a velká atrakce ve formě houpačky. Výhodou je snadná a rychlá dostupnost od auta. Nevýhodou jsou dlouhé kroky, kdy jsme skutečně viděli během naší krátké návštěvy 3 dvojice, které to nedaly a lezení vzdaly. Kromě nich jsme viděli ještě jinou dvojici, která lezla statečně. Takže poměr mezi úspěšnými přelezy a vzdáním se byl 2 : 3.

Ještě jedna nevýhoda ohledně přístupnosti: silnice z obou stran (jak z údolí Montafon od měst Bludenz, Schruns, St. Gallenkirch tak i z druhé strany od města Ischgl) je placená. Mýto platí každé osobní auto ale i cestující v autobuse. Výše mýtného poplatku se mění každý rok a závisí případně také na vlastnictví zákaznické karty.

Parkování u přehrady (v lokalitě Bielerhöhe) je zdarma a parkovacích ploch je dostatek.