Schweifinen Klettersteig Zermatt – route A a B

V tomto článku se můžete podívat na detailní fotky z ferraty přímo nad centrem Zermattu ve Švýcarsku. Ferrata se geograficky podle svého umístění jmenuje Schweifinen, ale můžete se také setkat s názvem Klettersteig Mammut Zermatt. Trasa vede po skále, kterou můžou pozorovat lidé z centra Zermattu, přinejmenším v jeho severní části. Je ale potřeba dalekohled, protože ferrata vede relativně vysoko nad městem, výlezá se celkově až asi 400 výškových metrů. Ferrata se skládá ze tří částí, které v souladu s průvodcem budeme označovat výrazem Route. Tyto tři Route na sebe navazují, tedy pro lezení Béčka je potřeba nejdříve vylézt Áčko a stejně jak k Céčku se dá dostat pouze postupným vylezením Áčka a Béčka.

První dvě Route A a Route B jsou popsané níže. Popis Route C najdete v jiném samostatném článku.

Route A je lehká a krátká varianta vhodná pro začátečníky. Route B už docela přísná ferrata pro zkušenější lezce.

Sérii fotek začneme v centru Zermattu u vlakového terminálu, protože vlakem se sem dostane převážná většina návštěvníků. Do Zermattu se totiž nedá dojet automobilem – klasická auta jsou tu zakázaná. Nejbližší parkoviště je v obci Täsch, kde se dá zaparkovat mj. přímo na nádraží v obrovském parkovacím domě s kapacitou v řádu tisíc parkovacích míst. Z Täsche jezdí do Zermattu pravidelný shuttle vlak, jedna cesta trvá asi 12 minut.

Od nádraží jdeme první uličkou doprava a po 100 metrech potkáváme turistický rozcestník, který již ukazuje směr na Klettersteig Schweifinen. Od rozcestníku pokračujeme po louce do prudkého kopce. Záhy jdeme ve stínu stromů, což je v dnešním slunečném teplém dni příjemné. Nicméně cesta nepřetržitě strmě stoupá do kopce a vede nekonečnými serpentinami doleva doprava.

Když vyjdeme ze stínu stromů, naskýtá se nám nádherný výhled na údolí celého Zermattu. Tenhle pohled si budeme užívat po celou dobu na ferratě, jen postupně z vyšší výšky.

Po 45 minutách drsného stoupání do prudkého kopce přicházíme ke skále. Informační cedule ohlašuje začátek ferraty.

Hned vedle začíná ocelové jistící lano ferraty Route A. Nespěcháme, protože před námi je na ferratě početný vláček lidí, který postupuje velmi pomalým tempem. Vpředu jsou totiž dvě malé děti.

Vyrážíme cvakat, ale v podstatě pořád čekáme za vláčkem lidí.

Obtížnost lezení je tu maximálně A nebo A/B.

Dole ve městě ta hodně dlouhá budova hned po svahem je nádraží, odkud jsme vyráželi.

Konečně širší úsek choďák, takže můžeme předběhnout celý vláček lidí.

A tady přichází jediné lezecky výraznější místo s obtížností B, ale nic těžkého. Nohama se dá jít dobře po skále. Jen je tahle zatáčka lehce vzdušnější, je vidět hluboko dolů.

Hned za tímto úsekem vylézáme na louku, kde se dá pauzírovat s nádherným rozhledem.

Hodinky ukazují, že od začátku ferraty uplynulo 20 minut, ale samotná cesta byla kratší, hodně času jsme pročekali.

Cedulka nás posílá doprava, nikam jinam se odsud ani moc jít nedá.

Procházíme pod skalní stěnou širokou cestičkou. Jistící ferratové lano tu je, ale jak vidíte, cesta je hodně široká a cvakání je spíš přehnané. Lehce klesáme.

Konečně docházíme k rozvětvení cest. Kdybychom pokračovali rovně dále pod skalní stěnou směrem dolů, dokončíme tím okruh Route A (s obtížností A a maximálně A/B) a dojdeme zpátky do centra Zermattu. Cedulka avizuje, že do Zermattu to bude trvat 50 minut – nešli jsme, takže nemůžu potvrdit. Celkem by tak samostatný okruh Route A od nádraží zpět k nádraží měl trvat asi dvě hodiny, protože sčítám 45 min. (přístup k ferratě) + 25 min. (Route A do aktuálního místa) + 50 min. (sestup pokračováním Route A) = 120 minut.

My však půjdeme nahoru na skálu, čímž začneme lézt okruh Route B.

Nad sebou vidíme nekompromisní kolmou skalní stěnu. Možná je i maličko převislá.

Na začátku jsou tu kramle tvaru U a o kousek výše pak žebřík z ocelových lan a hliníkových šprušlí.

Podle topo obrázku je obtížnost tohoto výlezu C/D a má to být nejtěžší úsek okruhu Route B a vlastně nejtěžší místo celé ferraty Schweifinen Klettersteig. Obtížnost C/D tady souhlasí. Když budete číst dále, zmíním tam ale i další místo, které je také docela přísné, nicméně v topo obrázku se tváří jako lehčí.

Po výlezu kolmou stěnou se pokračuje traverzem doprava, nejdříve po kramlích.

Traverz pokračuje po kládách.

Dřevěné klády pro nohy střídají opět kramle.

A teď tu nejsou ani klády ani kramle. Jen skála. Pozitivní je, že je položená. Negativní je, že je dost oklouzaná. Člověk se snaží věřit, že zatížená noha neuklouzne.

Naštěstí se před námi objevuje dalších pár kramlí. Ruce jsou neustále namáhané, na nohy se nedá vždycky spolehnout.

Aspoň chvílemi se objevují dobré stupy nebo hrany na skále, kde nohy drží.

Tady je hrana na skále vhodná pro nohy vidět docela hezky. A sem tam nějaká kramle.

Ale přesto se musí noha občas postavit na oklouzanou skálu.

Tady vpravo dole pod lanem to bylo asi nejvíc přísné. Ještě se u toho leze směrem dolů, tak lezec nevidí úplně dobře, co ho pod ním čeká. Celý ten úsek, který jsem teď komentoval jako těžší, je v topo obrázku popsán obtížností maximálně B. Za sebe bych řekl, že je to B/C a místy kroky C nebo možná i C/D. Ty nohy tady můžou klouzat docela ošklivě a člověk se musí chtě nechtě hodně držet rukama. Oproti tomu výlez kolmou stěnu vzhůru (na začátku Route B) označený C/D určitě nebyl náročnější.

Blíží se další kláda pro nohy, konečně nějaká jistota 🙂

A už vidíme před sebou krátký žebřík směrem dolů. Při pohledu do topo obrázku je zřejmé, že jsme zhruba v polovině Route B.

Klasický hliníkový žebřík s jištěním na boku je podle obrázku obtížnost B.

Pokračujeme traverzem a už nás nepřekvapuje, že občas je pro nohy nějaká ta kramle, ale často se šlape jen na skálu.

Topo obrázek říká o této pasáži obtížnost B/C.

Vidíte, že umělé stupy pro nohy tu téměř nejsou.

Za hranou je schovaný další hliníkový žebřík, tentokrát se poleze směrem vzhůru.

Ohlédnutí zpět ukazuje, jak se stojí jen na skále.

Podle topo obrázku nás čeká výlez kolmo nahoru.

Poslední část je značená obtížností B/C a takhle zespodu to vypadá těžší.

V kolmém výstupu je hodně přírodních stupů a později opět nějaké kramle, takže se leze docela v pohodě.

Dostáváme se na konec ferraty Route B. Cedulka ukazuje rozvětvení na dvě cesty: vlevo se dá ukončit Route B a vrátit zpět do Zermattu. Šipka doprava ukazuje směr k nástupu na Route C. My jsme pokračovali touto variantou ferraty a o Route C se dočtete v samostatném článku.

Sem na konec Route B jsme dolezli asi po 70 minutách lezení od začátku celé ferraty, tedy od začátku Route A. Z výchozího bodu od nádraží až sem to bylo cca 2 hodiny.

Varianta ukončit teď Route B znamená: pokračovat doleva pěšky cestičkou, kterou se dojde k odpočinkovému místu na Route A – tam jsme již byli asi před necelou hodinou. Z toho odpočinkového místa se dá sejít dolů do Zermattu. Tady nám cedulka říká, že návrat do Zermattu odsud trvá 1 hodinu a 15 minut – nemůžu potvrdit, tuhle variantu jsme nešli. Celkem by tedy okruh Route A+B měl trvat přibližně přes 3 hodiny, protože sčítám: 70 minut lezení na ferratě Route A+B + 45 minut nástupní cesta od nádraží + 75 minut návratová cesta k nádraží.

Zkusím stručně shrnout. Ferrata Schweifinen Klettersteig se skládá ze tří Route A, B a C různých obtížností. Route A, B, C lze lézt postupně, tedy buď jen A nebo A+B nebo A+B+C. Absolvovat jen samostatné B nebo C nejde.

Okruh Route A je hodně lehká varianta ferraty, maximální obtížnost B (pouze jedno místo, jinak lehčí), je vhodná pro začátečníky i děti. Samotná ferrata trvá určitě pod hodinu a celý okruh od nádraží zpět k nádraží by se měl dát stihnout za dvě hodiny.

Okruh Route A+B už je poměrně přísná ferrata s maximální obtížností C/D. Podle mého názoru je tam kromě vertikálního výstupu žebříkem C/D ještě další místo podobně těžké. Většina lezení je pak B/C nebo B. Route B určitě vyžaduje již nějaké zkušenosti, ferrata dokáže trošku zatahat za ruce a určitě vyžaduje odvahu co se týče vzdušnosti. Na oplátku je z ferraty nádherný výhled na údolí Zermattu. Celková délka okruhu Route A+B od nádraží k nádraží je něco přes 3 hodiny.

Detaily k Route C najdete v samostatném článku.