Oslo Klatresenter

Druhou boulderovkou, kterou jsem měl možnost navštívit v norském hlavním městě Oslo, je stěna s názvem Oslo Klatresenter. Větší prostor na této stěně má primárně lezení na laně, nicméně boulderovka se dokonce rozkládá na dvou patrech. Pojďte se podívat na asi aktuálně největší lezecké centrum v norském hlavním městě.

Lezecké centrum se nachází v relativně novodobé budově daleko od centra města na jihovýchodním okraji. Otevřeno bylo poprvé v roce 2017. Podle dostupných zpráv se na podzim 2025 chystá rozšíření především boulderovky a tréninkového zázemí. Uvnitř jsou celkem tři podlaží. V přízemí jsou lanové cesty a dětský svět. Ve druhém a třetím patře se nachází mimo jiné boulderovka pro dospělé.

Boulder na druhém patře má lezecký profil po jedné obvodové zdi budovy a jeden samonosný blok zavěšený ze stropu.

Blok instalovaný do stropu nabízí táhlé vytrvalostní lezení ve stropě a další převislé lezení.

Profil po obvodu nabízí kolmice, rajbas i převis. Přítomnost značky Ocun našince potěšila 🙂

Mix chytů a struktur odpovídá dnešní době.

Na druhém patře v jiné části tohoto patra je ještě jeden samostatný blok označený jako family sector, kam smějí i děti. Děti totiž na standardní boulderovku z důvodu bezpečnosti nesmí a mají vyhrazený prostor v přízemí, fotky budou dále níže.

Ve family sectoru jsou takové spíš jednodušší bouldery, nejčastěji s chyty typu madlo.

Druhá část boulderu pro dospělé je ve třetím patře ve formě jednoho samostatného bloku.

Tady je mnohem více přirozeného světla díky proskleným oknům. Je zde opět kombinace různých sklonů profilů.

Začáteční chyty jsou označené šipkami, přičemž barva šipek označuje obtížnost podle tabulky. Bílé, případně bílo-černé, cedulky obsahují podpis stavěče a jsou zřejmě jen na nejnověji postavených boulderech.

Takhle dva chyty přes sebe, no nevím.

Bouldery tady jsou lezitelné, ale pokud jde o zajímavost pohybu, tak bych za sebe řekl, že hezkých je zhruba jen polovina. Část boulderů mi přišla podivná. Což mě trošku zaráží vzhledem k tomu, že jde o tak velkou lezeckou stěnu v Oslo. I podle recenzí jsou na bouldery lepší konkurenční stěny, například Klatreverket Løkka Oslo, kde jsme již lezli.

Stupnice obtížnosti je vyjádřena barvou šipek u startovních chytů. Za sebe musím říct, že mi vyhovuje spíše systém s čísly, ať už rovnou podle francouzské boulderingové stupnice nebo aspoň podle číslic 1 až 8. Zapamatovat si barvy je komplikace navíc.

Počet boulderů dnes uvádím v tabulce. Nepočítal jsem je osobně, ale vycházím z aplikace Vertical Life, kde se dají přelezy zapisovat.

Obtížnost	Druhé patro	Třetí patro	Celkem
Easy	6	3	9
Moderate	7	8	15
Hard	27	18	45
Very hard	26	11	37
Extreme	2	1	3
Celkem	68	41	109

Celkový počet boulderů 109 mi přijde poměrně málo na tak velkou stěnu, ale fakt je tady primární důraz na lezení s lanem – však uvidíte na dalších fotkách. Počet boulderů je vlastně 110, protože jeden exhibicionistický boulder je ještě dole v přízemí u lanových cest 🙂

Tady perlička – přesahující makro přes hranu stěny.

V patře je i kilter board.

V přízemí pak tréninkové zázemí pokračuje: mají tu moon-board.

A vedle je obrovský a hustě nahozený spray-wall.

Poměrně velký campus a vedle ještě posilovna, kde jsem nefotil.

V přízemí hlavní lezecké haly je jeden speciální boulder. Ze sociálních sítí jsem pochopil, že tady staví vždycky nějaký zajímavý kousek typu závodní boulder. Mimochodem profil je rajbasový.

Ten boulder jsem výše nazval „exhibicionistický“, protože kolem dokola nikdo neboulderuje, kolem stojí jen jističi, případně prochází lezci se sedákem.

Podle aplikace Vertical Life tu aktuálně v přízemí mají 177 dlouhých cest, některé dlouhé až 20 metrů.

Je tu i několik navijáků. A přišlo mi, že ta cesta po žlutých strukturách je určená pro simulaci dry-toolingového lezení – i když zrovna ti dva tam lezou klasicky. Překvapila i dlouhá spára.

V některých dlouhých liniích se leze nahoře ve stropě.

Pohled shora ze třetího patra.

Několik linií má erární top-rope lana.

Takový celkový pohled uvnitř haly: lanové cesty, včetně stropu, naproti dvě patra boulderovky.

Možnosti lezení na laně jsou na téhle stěně obrovské.

Na webových stránkách se píše o nutnosti mít zkoušky pro jištění, tak jsem se o tom byl pobavit na recepci. Vysvětili mi, že člověk z ulice může jít lézt pouze na naviják nebo na boulder. Aby mohl někoho jistit, musí složit zkoušku. Tento test je bezplatný a prý trvá maximálně do půl hodiny. Netuším, jestli na to vypisují nějaké termíny nebo to jde udělat kdykoliv. Pokud někdo potřebuje, nabízí k tomu kurs „naučit se jistit“ a ten je placený.

Druhý stupeň – druhá zkouška se dělá, když chce někdo mít oprávnění cvakat lano na prvního. Opět stejný princip: zkouška zdarma, nepovinný přípravný kurz placený. Říkali, že pro zahraniční návštěvníky s jistou kvalifikací jsou schopni zkoušku udělat rychleji, že to jde přeci poznat.

Informace o absolvované zkoušce je prý uložená v databázi. Dřívější systém „cedulka pověšená na sedáku“ se již nepoužívá. Říkali mi, že se nikdo nedovolí jistit bez zkoušky. Tomu i věřím, třeba i na silnicích vidím, že se tady víceméně dodržují dopravní předpisy.

Zavedení těchto pravidel proběhlo k nějakému datu v celém Norsku a vyšlo to prý z rozhodnutí lezecké asociace. A od doby platnosti těchto pravidel prý výrazně klesla nehodovost na stěnách. Škoda, že takový systém není v ČR.

Dalších 88 lanových cest je podle Vertical Life ve druhém patře, už jen s kratší délkou max. 12 metrů. Celkem je na obou podlažích téměř 270 lanových cest.

Na hodně položeném rajbasovém profilu se dá nacvičovat asi lezení po nohou po obrovských chytech – nevím.

Když jsem zvedl hlavu, pod stropem je opičí dráha, resp. zřejmě indoor ferrata s řadou opičích prvků 🙂

Další nakloněná rovina, bez chytů – asi součást opičí dráhy?

Když jsem ohrádku uviděl poprvé, pomyslel jsem si, že to je na odkládání malých batolat.

Pak jsem to uviděl i na dalších patrech, tak mě napadá, že to spíš může být vozík na chyty (a struktury).

A ještě pár slíbených fotek z prostoru pro děti.

Dětský boulder září barvami.

Nesmí chybět lanový žebřík. Vzadu dětský boulder, opět plný barev.

Navijáky u dětských cest.

Před halou je recepce, ne úplně malá prodejna, bar a prostor posezení.

U baru mě překvapilo, že v 17 hodin jeho provoz skončil, přestože stěna je otevřená do 22:30.

Na většině skandinávských stěn funguje pravidlo, že se přezouvá ještě před recepcí. Přestože je aktuálně léto.

Název stěny na budově není příliš viditelný, naštěstí internetové mapy ukazují správně.

Přímo před budovou je parkoviště, ale to je samozřejmě (jako většina parkovišť ve Skandinávii) placené. Na webu stěny je doporučení na jedno bezplatné parkoviště, které je vzdálené asi 500 metrů – a to skutečně funguje, jen je trošku odvrácené od budov a přináleží spíš k lesíku.

Lezecká stěna Oslo Klatresenter překvapila šířkou nabídky lezení na laně. Lanových cest je tu strašně moc, včetně erárních top-rope, navijáků a třeba delšího lezení ve stropě. Bohužel jsem tady na laně nelezl, neměl jsem s sebou vybavení a čas, přišli jsme vyzkoušet jen boulderovku. Boulderovka je poměrně malá, i když se rozkládá na dvou patrech. Celkový počet boulderů těsně nad 100 kousků řadí stěnu spíš pod průměr. Můj osobní pocit z boulderů je tak padesát na padesát: zhruba půlka boulderů se mi líbila pohybově, zatímco ta druhá půlka mi subjektivně přišla nepříliš dobrá. Ale to se může v čase měnit. Zázemí, obchod, posezení a recepce je vzhledem k obrovskému počtu lanových cest přiměřeně větší. A musím vyzdvihnout i dětský svět, který je docela velký, vypadá atraktivně a přívětivě pro děti. To je také dost výjimečné, protože na většině skandinávských boulderovek, na které jsme zavítali, není pro děti prostor žádný. Nevýhodou stěny může být poměrně velká vzdálenost z centra města, výhodou je stanice metra před budovou a existence bezplatného parkoviště (500 m).