Oderwitzer Spitzberg

Na existenci skály Oderwitzer Spitzberg v německém Sasku jsem narazil náhodou při loňském přelézání ferrat Apollofalter a Riesenboulder. Všiml jsem si, že obě ferraty vedou vlastně na okrajích docela velké očištěné skalní plochy, kde je spousta fixního jištění a také barvou vyznačených čísel pořadí a obtížností cest. Našel jsem tam také informační cedulky s nákresem topo lezeckých cest a jednotlivých sektorů. Pak jsem na to skoro zapomněl a znovu vzpomněl až před týdnem při plánování cesty do Liberce. Tak jsme využili příležitosti. Spitzberg se nachází v Německu kousek za Žitavou (Zittau) a autem z Liberce se tam dá dostat za půl hodiny. K tomu jsem našel detailní informace k lezeckým cestám včetně topo nákresů – viz linky na průvodce na konci článku.

Lezení se tu odehrává na 4 sektorech ve „spodním patře“ a v jednom dalším sektoru v „horním patře“ určeném hlavně pro děti. Ty čtyři sektory jsou pojmenované podle umístění a světových stran. Navazují na sebe od západu v tomto pořadí: Südpfeiler, Ostpfeiler, Mittelwand a Nordpfeiler. Začneme fotkami uprostřed, tedy v sektoru Mittelwand.

Sektor Mittelwand nabízí položené cesty o délce až 30 metrů.

Vlevo od sektoru Mittelwand vidíme navazující sektor Ostpfeiler s nejdelšími místními cestami.

V sektoru Mittelwand se nachází také basecamp, ve kterém naleznete řadu užitečného vybavení pro delší pobyt a to včetně několika typů grilů, zásob vody, zastřešeného prostoru včetně plochy na spaní, ohniště s lavičkami atd. Je tu i kadibudka, jen je o pár desítek metrů níže v lesíku.

Pro seznámení se skálou jsem jako první lezl cestu číslo 5 s názvem Siju a obtížností IV. Obtížnost je psaná římskou číslicí jak v průvodci, tak barvou na skále. Arabské číslice se používají pro pořadí cest v rámci sektoru. Délka cesty je podle jednoho průvodce 27 metrů, podle druhého 30 metrů. V cestě je 5 nebo 6 červených borháků. První fotka je po cvaknutí třetí expresky – docela hezký odlez, že?

Informace o barvě borháků u každé cesty se při čtení průvodce zdála podivná, ale na skále už se to vyjasnilo.

Na konci cesty nacházím dvě prasátka, která se obvykle v Německu používají. Ačkoliv je prasátko jednodušší na zrušení cesty (není potřeba překonfigurovat na slanění), tak mi přijde méně bezpečnější na rozdíl od řešení pomocí dvou nýtů s řetězem a kroužkem (případně ještě karabinami), kde je přeci jen nějaká redundance.

Detailní záběr na prasátko v topu cesty.

Po spuštění dolů můžu podle spotřebované délky lana potvrdit, že lezená cesta měla určitě 30 metrů. Ze šedesátky totiž nezbylo vůbec nic, jen bezpečnostní uzel dojel téměř do grigri.

Ještě přidám fotky rozhledu doleva a doprava při spouštění.

Protože jsou tu jednotlivé linie blízko sebe, jsou borháky pro jednotlivé cesty rozlišené barvou: některé jsou červené, modré, žluté a samozřejmě i bez barvy.

Potom lezla Laura cestu s pořadovým číslem 8 s názvem Hohes Kanzeldach. Jeden průvodce říká obtížnost VI- a druhý průvodce říká VIIa, na skále je vyvedeno modrou barvou VII. Délka 25 metrů, 5 nebo 6 červených borháků.

K pravidlům lezení je potřeba doplnit, že jde zde důrazně zakázáno magnezium. A přitom skála je vyvřelého typu, řekl bych nejspíš znělec.

Přesunuli jsme se do sektoru Ostpfeiler, který nabízí až 60 metrů dlouhé lezení, z velké části v položených liniích.

Tady je vidět barevné značení čísel pořadí a obtížnosti cest na skále.

Na fotce je vpravo ještě sektor Ostpfeiler, ale vpředu před námi je sektor Südpfeiler.

Vybral jsem si cestu číslo 3 s názvem Alte Herrenkante, která má obtížnost III resp. IV-. Její stáří sahá do roku 1952. V cestě má být 13 žlutých borháků. Vzhledem k délce 50 metrů se snažím v průvodci i na skále hledat nějaký štand uprostřed, protože předpokládám, že se cesta leze dvoudélkově. Nic jsem nenašel a tak jsem si říkal, že nějaký štand, řetěz nebo prasátko potkám cestou při lezení. Tak trošku (uklidněn předpokladem) jsem neřešil, že mám jen 12 expresek, i když se v průvodci píše o 13 kusech. Mám na sobě samozřejmě další karabiny apod.

Abych nenapínal, lezení je skutečně lehké v položené linii a občas člověk cvakne expresku do žlutého borháku. Odlezy jsou relativně dlouhé: vydělte si 50 metrů číslem 12 (průměrně). Vtipné je, že jsem dolezl nahoru a ještě pořád mi ze 12 expresek nějaká zbyla, takže jsem buď borhák(y) přehlédl nebo jich bylo méně. Horší informace je, že cestou nebylo žádné místo pro štandování, takže jsem dolezl oněch 50 metrů jednodélkově až nahoru k topovému prasátku. Byli jsme domluvení, že v takovém případě odjistím druholezce shora a druholezec vysbírá expresky. Pak jsme se rozhodli sejít dolů lesní cestou: resp. po odchodu z temene skály vlevo vede lesní pěšinka zpět dolů, cestou doprava se dojde k ferratám Apollofalter a Riesenboulder, takže jsem dolů slezl po té lehčí Apollofalter. Snažil jsem hledat info, jak se dá slaňovat dolů (s přestupem), ale nenašel jsem. Každý borhák byl na skále samotný, takže i kdybych jím provléknul lano, tak jsem tam neměl kam dát odsedku. A blbnout a dělat něco nebezpečného jsem nechtěl – viz dál.

Na další fotce je celkový pohled na cestu číslo 3 Alte Herrenkante. Ještě je potřeba doplnit, že shora z temene skály není na jističe vidět a už vůbec není slyšet. Pro vzájemnou komunikaci doporučuji sehranou dvojici nebo vysílačky nebo mobil.

Proč jsem zmiňoval bezpečnost. Pod cestou je pamětní cedulka připomínající tragédii z roku 2008, následkem které zahynul Míra Kareš, otec známého lezce a siláka Honzy Kareše (a také trenérky Elišky Karešové). Jestli jsem dobře pochopil dohledané informace, přes 25 metrů dlouhý pád nastal po nějaké metodické a komunikační chybě v lezecké dvojici, tedy nešlo o utržení skály nebo něco takového.

Pak jsem lezl cestu číslo 9 s názvem Ostpfeiler. Obtížnost IV, délka 50 metrů a opět žluté borháky. Původně jsem chtěl lézt číslo 8, ale tam bylo ve spodní části dost mechu. Devítka byla víc očištěná.

Napravo od cesty Ostpfeiler je betonový kříž, což mi přišlo jako dobrý orientační bod.

Lezení cesty Ostpfeiler ubíhalo dost podobně jako předchozí cesta, jen jsem cestou potkal na dvou místech prasátka, která jsem si naplánoval použít pro přesedání při slanění. Z délky cesty 50 metrů je jasné, že spustit se nebo slanit zase nepůjde.

Pohled při lezení doprava na sektor Mittelwand.

Opět od určitého momentu není vidět na jističe.

Rozestupy mezi borháky jsou místy dost dlouhé. Položená skála vyžaduje důvěru v nohy.

A tady pohled z topu cesty Ostpfeiler.

Na temenu skály je vrcholová knížka, i když jen položená.

Pohled při slanění přes betonový kříž na sektor Mittelwand, kde někdo další leze zhruba v linii, kde jsme lezli první cesty tady.

Pohled doleva od cesty Ostpfeiler. Skála je hezky položená. Místy je však dost mechu.

A tady jedno ze dvou přesedání v prasátku při slanění. Borhák poblíž jsem použil pro odsedku.

Pohled při slaňování poslední (nejspodnější) délky.

A ještě pár fotek z rozhledu z temene skály nad Ostpfeiler.

Jsou tu vidět kousek pod vrcholovou plošinou prasátka. Ta jsou občas společná pro více cest.

Zápis do vrcholové knížky s rozhledem do krajiny.

A ještě sem přidám pár fotek z dětského sektoru v horním patře, tedy těsně u vrcholu celého kopce.

V dětském sektoru Kinderklettergarten průvodce popisuje 13 až 15 cest, ale z toho nejméně tři jsou spíš recese, protože začínají v jezírku. Mezi jezírkem a skálou není téměř žádný prostor, takže i kdyby lezec nastoupil, tak tam není žádné místo pro jističe 🙂

Obtížnost lezeckých cest v dětském sektoru je kolem úrovně II a III, tedy kromě těch nad vodou, tam se píše IV nebo VI 🙂

Zkoušel jsem lézt dvě cesty, byly lehké, nebral jsem si ani lezečky. Pro malé děti to může být velice hezká tréninková příležitost vyzkoušet si různé techniky, protože je nutné zapojit nohy a celé tělo, nejde to urvat jen rukama.

Cestou je několik borháků a nahoře jsou prasátka.

Délka cest je 14 metrů a jde tu v pohodě jistit na top-rope. Lana jde shodit i shora, protože nahoru je přístup pěšinkou a po schodech na vyhlídku (fotka vyhlídky je kousek níže), stačí přelézt zábradlí.

Přidám ještě fotku cedule s informací o rozmístění sektorů.

Na nejvyšším bodě je vlajka.

A tady je trigonometrický bod na vrcholu kopce nad dětským sektorem.

Lezení na Spitzbergu hodně příjemně překvapilo. Nabízí se tu na většinou položené skále přes 60 cest od nejlehčích obtížností. Typická délka cesty je 25 až 30 metrů, ale lezou se tu i 45-50 metrové cesty. Dá se tu trénovat vícedélkové lezení. Jištění je dobré, v lehčích cestách v delších rozestupech. K dispozici jsou minimálně 2 verze průvodce na internetu. I když se lehce liší konkrétní čísla (délky, obtížnost, počty borháků), pro základní orientaci super pomůcka. Navíc jsou čísla cest a obtížnost nakreslené na skále. Borháky jsou barevně odlišené pro jednotlivé cesty, aby se nepletly.

Parkování je zdarma a přišlo mi, že kapacita může být dostatečná i při větší (turistické) návštěvnosti lokality. Od auta ke skále je to pár minut. Mobilní signál funguje. Nahoře na kopci je restaurace s možností občerstvení. Mezi nevýhody bych zahrnul zákaz používání magnézia, hodně mechu zvláště ve spodních částech některých cest. Přestože vlastní lezení je lehké, zdůraznil bych důležitost dodržování metodických postupů a spolehlivé vzájemné komunikace v lezecké dvojici. Právě extrémně dlouhá cesta 50 metrů lezci dodá nadšení z přelezu, ale jak jsem psal výše, dvojice se vzájemně nevidí a zřetelně neslyší. Dával bych hodně pozor na to, aby se něco nestalo.

Celkově je to fajn lokalita, škoda, že je tak daleko z Prahy – i když i to je relativní: z Černého Mostu trvá cesta autem 1,5 hodiny (mimo špičku).