O mně
Jmenuju se Pepa Chomyn a lezení mě baví 🙂
Jsem držitelem 3 certifikátů s akreditací MŠMT: instruktor lezení na umělých stěnách, instruktor lezení na skalách a trenér sportovního lezení.
V současnosti chodím lézt na umělé stěny jak na lano, tak na boulder. Za hezkého počasí jezdíme lézt do skal nebo lézt zajištěné cesty via ferrata.
Na tyhle stránky jsem se snažil dát fotky a informace z některých našich výletů.
O mně
Dostal jsem se k lezení až v pozdějším věku, když se lezení začala věnovat naše dcera Laura.
Historka, jak jsem s lezením začal
Dcera Laura si ve svých necelých 6 letech na konci srpna 2014 vyzkoušela lezení na umělém boulderovém velkém šutru. Bylo to ve Stromovce vedle Šlechtovky v rámci propagace Boulder Baru. Mají pro tyto akce postavený velký umělý kámen na přívěsném vozíku za auto. Dá se na to lézt ze všech stran, klasicky po chytech, a dolů se sjíždí po skluzavce. A obsluha tam rozdávala letáčky ve smyslu „Přijďte si to k nám do BéBéčka vyzkoušet, nabízíme dětské kroužky“. A tak v září 2014, když Laura začala chodit do školy, se šla do Boulder Baru podívat na testovací hodinu. Po druhé testovací hodině následovala objednávka celého pololetí. Od druhé třídy tam již chodila na dvakrát týdně, kromě boulderingu se k tomu přidalo občas lezení na laně, později výlety do skal, později už to nebyl kroužek, ale tréninková skupina, intenzivní tréninková skupina, závody… ale to je jiná část povídání.
Osobně jsem se dostal do Boulder Baru poprvé s Laurou až někdy po půl roce – když jsem jí tam doprovázel na kroužek. Obvykle jí tam vodila žena nebo babička. Ale teď v zimě 2015 jsem tam šel z důvodu, že žena nemohla kvůli zlomené noze. Když jsem tam přišel poprvé a odevzdal dítě do kroužku, sedl jsem si s laptopem a že jako budu pracovat. Jenomže po nějaké chvíli vypadla Wifina. Požádal jsem barmana (nebo barmanku, už si nepamatuju), jestli se to nedá spravit. Jo, jo, jasně, barman vylezl na barový pult a Wifi krabičku umístěnou skoro pod stropem resetoval. Hurá. Wifi začala fungovat. Ale asi vzhledem k množství lidí to nevydrželo dlouho a zase bylo po internetu. Přišlo mi blbé, když jsem viděl ten výlez ke stropu, otravovat každých 10 minut… Při další návštěvě Boulder Baru jsem si vzal knížku na čtení – říkal jsem si, že to bude na Wifi nezávislé. Jenomže nastal jiný problém. V místnosti se stolky a židlemi v Boulder Baru pobývalo během kroužků hodně maminek, tetiček a babiček, vlastně i nějaká ta mimina nebo menší děti, občas pes… všichni čekali na své ratolesti, které přivedli na kroužky, aby je mohli doprovodit po skončení domů. Seděli všude možně, zaplněná skoro všechna místa, i vedle mě. A všichni měli tendenci si podívat, samozřejmě nejvíc frčela témata o dětech: jak kdo kdy kterou plínu atak…. ne, nechci to popisovat nijak hanlivě, prostě a jednoduše řečeno, na čtení knížky nebyl ten správný klid.
Takže při třetí návštěvě jsem vzdal i práci i čtení a objednal si pivko. Bylo dobré. Protože kroužek trval hodinu, stihl jsem dát i druhé. Při odchodu jsem se podíval na hodinky a konstatoval: „Pivko fajn, ale pít už v 15 hodin, jako to bude teď každý týden? To jsem trošku frajer!“ Závěr byl, že to takhle dál nejde.
Při další návštěvě BoulderBaru jsem na to vyzrál. Sundal jsem si boty a šel se podívat do prostor boulderingové haly, co že to tam vlastně na kroužku ty děti dělají. Sedět a koukat se tam dalo, bylo to mnohem zajímavější než pít u baru. Při odchodu jsem jenom zjistil, že jsem docela špinavej od magnézia, jak různě na oblečení, tak hlavně ponožky. Jasně, na příští návštěvu se musím lépe připravit.
Už přesně nevím, kolikátou návštěvu nebo kdy přesně to bylo, ale najednou jsem se v době trvání dětských kroužků ocitl na boulderovce v teplákách a s půjčenými lezečkami. A začal jsem zkoušet boulderovat. Začátky byly těžkopádné, nijak jsem v té době pravidelně nesportoval a práce u počítače způsobuje své 🙂 Taky jsem si k tomu nic nezjistil, nestudoval, jen jsem to zkoušel… prostě napodobovat ostatní. Co musím vypíchnout a co mě i nadále u lezení dlouhodobě pozitivně překvapuje, je otevřenost lezců, jejich vstřícnost a vzájemná pomoc. Prostě mi začali lidi kolem radit, ukazovat, jak který krok udělat, vysvětlovat pravidla a tak dál. Logickým krokem bylo zakoupení první permice na vstupy.
Po několika týdnech jsem si koupil první vlastní lezečky. Nákup se moc nepovedl, neseděly mi. Až při dalších návštěvách jiných lezeckých stěn při půjčení jiných typů lezeček jsem zjistil, že se boty různých značek a typů hodně liší… a našel jsem si lépe sedící boty. Následoval pytlík na magnézium, magnézium… na vánoce Ježíšek přinesl první lano, sedací úvazky pro celou rodinu, první karabiny a jistítka.
Jak šel čas, seznámili jsme se se spoustu zajímavých lidí a vytvořili si okruh nových přátel z lezeckého prostředí. Někteří z nich jsou dlouholetí lezci. Někteří v podobné situaci jako naše rodina, že s lezením začínají nebo začali teprve nedávno, většinou v souvislosti s lezením svých dětí. S různými přáteli jsme tak začali trávit čas na lezeckých stěnách a na skalách v přírodě.
V roce 2020 jsem se stal lezeckým instruktorem
Musím přiznat, že už si přesně nevybavuju, jak jsem k té myšlence vůbec přišel. K přihlášení se na instruktorský kurz mě hecnul kamarád Ruda. Nejdříve jsem chtěl instruktorský kurz jen na lezení na umělých stěnách. Ale protože mi to přišlo zajímavé a byl jsem zvědavý nebo spíš lačný po dalších informacích, asi dva dny po závěrečných zkouškách jsem se rozhodl pro pokračování i na instruktorském kurzu lezení na skalách. Více historek z instruktorského kurzu napíšu do samostatného článku. Jen vypíchnu, že jsem se hodně naučil a poznal řadu skvělých lidí. Důležité je, že jsem v červnu 2020 udělal zkoušky a v červenci jsem si vyzvedl oba certifikáty: jsem tedy certifikovaný instruktor lezení na umělých stěnách i na skalách. Obě osvědčení jsou vydané institucí akreditovanou Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy.
A proč tenhle web?
Chtěl bych ukázat, že lezení je fakt hezký sport a současně zábava. Zároveň bych chtěl řadu věcí vysvětlit a ukázat. I třeba proto, že se množí dotazy typu „Vezmeš mě s sebou?“ a „Ukážeš nám, jak na to?“. Chtěl bych popsat, jak s lezením začít. Úplně od začátku.
U lezení je strašně důležitá jedna věc: a to je bezpečnost. Lezení je na jednu stranu rizikový sport, ale zároveň je to sport bezpečný, pokud se dodržují pravidla.
A ještě abych hned na začátku vyvrátil obavy, že lezení je vhodné jen pro vychrtlé, mladé a vzrůstem vysoké sportovce. Nejsem úplně typický sportovní typ, v okamžiku psaní tohoto textu mi je 47 let, vážím 90 kg a moje civilní zaměstnání se celoživotně odehrává v kanceláři v sedě u počítače.
Zároveň na rovinu říkám, že nejsem trenér ve smyslu tréninku výkonnosti. K tomu nemám specifické vzdělání. Ale rád pomůžu nasměrovat na další šikovné lidičky.
Lidí z lezecké branže jsem poznal během toho krátkého času hodně. A určitě chci konkrétně zmínit alespoň některé. Prvním významným instruktorem byl pro mě i dceru Lauru skvělý Matouš Mat Pokorný. V současnosti v roce 2023 je aktivní v ČHS u reprezentačního týmu a také ve svém oddíle On-sight. Druhou významnou osobností je úžasný Jirka Pummer působící jako headcoach v oddíle Green Trees Monkeys. V současnosti je naším profesionálním trenérem Marian Havel, který založil s partnery vlastní lezeckou školu Climbing Academy. Řadu rad a společných zážitků jsem získal s ústečákem Rudou Štípkem, otcem úspěšného lezce Honzy. Delší dobu byl mým lezeckým parťákem Jacob Nemchick, který se přestěhoval z USA do ČR a jako certifikovaný instruktor nabízí své služby pod názvem „Monkey-fist-climbing company“.
Mou nabídku komerčních služeb instruktora najdete tady na stránkách. Pokud hledáte další instruktorské, trenérské nebo průvodcovské služby do skal a do hor, rád doporučím někoho ze svých známých.
