Kletterarena Dresden 2026

Na boulderovku Kletterarena v centrální části Drážďan jsem se vydal po téměř 6 letech, abych se podíval, co je tady nového. Pamatuji si, že Kletterarena byla poměrně rozsáhlá boulderovka s velkým počtem boulderů, které byly z většiny po starších typech chytů menších rozměrů. Vzpomínám si, že bouldery byly spíš silové. Využívali tu hodně dřevěné struktury, měli tu perfektní traverzovací kolečka v jednotlivých sektorech a především v traverzovacím tunelu. A neměli tu moderní struktury a chyty typu makro nebo duály jako třeba na konkurenční Mandala Boulderhalle.

Z předchozí návštěvy v říjnu roku 2020 na mém webu najdete článek jen s pár fotkami, nebyl to kompletní průlet celou budovou, což se dnes budu snažit napravit. Takže vítejte u první fotky fotoseriálu o Kletterarena Dresden.

Boulderovka zabírá a využívá celou budovu, což si myslím, že bylo na dobu vzniku výjimečné. Ale rozmístění uvnitř budovy není optimální. Bohužel trendy ukazují, že se to dnes dá udělat jinak a lépe, protože tento řekl bych „zastaralý koncept“ přináší jistá omezení. Na fotce je pohled po vstupu do hlavního sálu, když se před tím projde chodbou od vstupních dveří. Na chodbě jsou skříňky a na stranách dveře do šaten, toalet a vstup do dětského boulderkoutku. Recepce funguje až u baru, kam se vstupuje až potom z hlavního sálu. Pořadí „dveří a místností“ vůbec neodpovídá flow přicházejícího návštěvníka a navíc takhle vlastně nedokáží kontrolovat vstup na sportoviště.

Uprostřed hlavního sálu je traverzovací tunel – super věc na rozlez nebo dolez, více níže. Kromě lezení na „spodním“ patře se leze a využívá částečně i horní patro – uvidíte později. Nejdříve prolezeme spodní patro a začneme nalevo od tunelu.

V sektoru nalevo od tunelu jsme prošli pod stropním profilem. Dají se na něm lézt zajímavé bouldery, ale při větší návštěvnosti to může být lehce nebezpečné místo. Dnes jsem na něm lezl jen dva bouldery a dál už jsem se bál – vlastně hned po té, co dole pode mnou proběhly malé děti (zřejmě narozeninová oslava).

Dál sektor pokračuje do „jeskyně“. Prostor ve tvaru vnitřku pyramidy je tmavý, protože je tu málo osvětlení. Bouldery tu můžou být zajímavé, ale opět jako se stropem to tady může být dnes při větší návštěvnosti nebezpečné.

Obrácený pohled ukazuje, co je ten problém: jeskyní se totiž dá procházet dál – tím uzoučkým průchodem se projde do zadní části hlavního sálu. A přesně díky tomuto okruhu se tu dnes honily děti ze zmiňované narozeninové oslavy.

V průchodu je cedulka se stupnicí obtížnosti – více později.

Sortiment chytů zahrnuje spíš starší chyty. Nicméně používají tady hodně dřevěných struktur pyramidového typu, jen je potřeba dávat pozor na barvy: pokud je struktura v barvě nějaké obtížnosti, patří pouze k boulderu dané barvy a není součástí stěny.

První metry od kraje stěny poblíž recepce jsou takové výstavní. Pozor, že žluté struktury tvoří boulder žluté barvy a nesmí se použít při lezení oranžového boulderu. Taktéž červené struktury patří výhradně k červenému boulderu.

Napravo od traverzovacího tunelu jsou další sektory. Levá „místnost“ nabízí mimo jiné táhlé stropní lezení.

Pravá „místnost“ nabízí převisy na obou stranách. Ale pozor, že zároveň se tudy prochází do venkovního prostoru, kde je chill zóna, venkovní boulder a volejbalové kurty. Dnes se díky teplotě nic venku nevyužívá, ale otevřenými dveřmi se větrá.

Pokračujeme v prohlídce po pravé straně od traverzovacího tunelu. Některé profily tady v Kletterarena Dresden jsou neobvyklé.

Rajbasový profil a lezení po strukturách. V minulosti tu býval jediný možný výlez (a slez) do horního patra po velkých madlech. Dnes tu takový výlez není, protože přístup do horního patra vyřešen jinak.

Profil vlevo umožňuje lézt boulder dlouze stropem a pak ještě vzhůru na headwall. Nebo třeba na tom sloupu.

V zadní části haly jsou další profily a spraywall. Pamatuji si, že to tady vypadalo při minulé návštěvě jinak: byla tu velká plocha vysoká směrem i do výšky, že jsem si říkal, proč tak vysoko, přeci na boulderu se tak vysoko neleze. Dnes je tu profil běžné výšky, nahoře strop a nad tím užitné patro, které v minulosti neexistovalo.

I tady jsou zajímavé bouldery, hlavně po strukturách.

Dominantou zadní části haly je sektor Wettkampfwand, tedy závodní stěna. I v minulosti tu bývaly rozsáhlejší, až bych řekl trošku „exhibiční“ bouldery. Dnes jsou tu postavené jenom dva, za to ale dlouhé bouldery: černý vpravo má cedulku „Boulder der Woche“ čili „boulder týdne“.

Vlevo dlouhý boulder po žlutých chytech s dynamickými kroky. Možná boulder minulého nebo budoucího týdne? Nevím.

Už jsem zmínil, že oproti minulé návštěvě přibyla lezecká plocha v horním patře. Nové je i dřevěné schodiště, které umožňuje kultivovaný přístup do patra.

V horním patře je další spraywall. Vlevo od něj vidíte dva bouldery.

Zelený po dřevěných… jak to nazvat?… madlech, lištách, strukturách… prkýnkách?

Vpravo další boulder po barvách a opět vidíte větší množství dřevěných struktur. Při velkém překryvu boulderů přes sebe mi osobně dělá problém rozhodnutí, které struktury můžu a které nemůžu pro který boulder použít. Nejsem na to zvyklý.

Pohled z horního patra na celou halu.

Nad sektorem Wettkampfwand jsou odložené obrovské zelené krápníky, které si pamatuji z návštěvy před šesti lety. Stavět z nich bouldery musí být těžké, zabírají strašně moc prostoru.

Oko vláčkového šotouše potěší množství odstavených vlakových souprav hned za budovou 🙂

Do další části mají formálně zakázaný vstup děti do 14 let. Tipuju, že hlavně kvůli chybějícímu zábradlí v další části horního patra.

Prošli jsme přes část posilovny kolem dalšího spraywallu.

Naproti pokračuje posilovna, campus, pegboard, žebřiny, stropní žebřík pro ručkování atd. K posezení slouží několik postarších gaučů a řady sedaček pravděpodobně původem z kina.

Pohled na přední části hlavního sálu: za těmi dveřmi dole je recepce, bar a posezení u baru.

Už jsem zmiňoval, že dřevěné schodiště a vestavba v patře v zadním rohu je pro mě nová.

Bouldery tady mohou končit výlezem top-out. Ze způsobu provedení horního patra lze asi chápat zákaz dětí do 14 let.

V koutě, jak lezou ti kluci, býval původní výlez po chytech do horního patra. Dnešní řešení pomocí schodiště je určitě lepší.

V horním patře je ještě jeden skrytý lezecký sektor. Za sebe jsem si to nazval kupole. Je to uzavřený prostor, kde se ze všech stran leze nakonec do převisu jakoby do vršku kupole. Naštěstí je prostor neprůchozí, takže by neměly hrozit kolize. Ale prostor je malý, takže se sem moc lidí nevejde. Dneska jsem tu nelezl, ale pamatuji si, že v létě tu bývalo v malém uzavřeném prostoru obrovské vedro a ještě se hodně práší.

Nesmím zapomenout na traverzovací tunel. Je to vlastně normální chodba včetně dvou zalomení směru. Celým tunelem vedou na obou stranách traverzovací bouldery ve všech barvách obtížnosti.

Když jsem to viděl kdysi poprvé, strašně mě to nadchlo. I dnes zírám s otevřenou pusou, jak se dá jednoduše udělat perfektní tréninková věc.

Musím říct, že traverzovací bouldery jsou postavené fakt zajímavě s různými nástrahami po cestě. Díky délce tunelu to není úplně jednoduchá hračka. Navíc jsou ty traverzy v několika obtížnostech a fakt to odpovídá.

V Kletterarena je i pár lanových cest, ale velice krátkých a podle chytů vidíte, že i lehkých. Slouží pro nácvik začátečníků a nejvíc asi pro děti. Jen během mého dnešního pobytu tu proběhly tři dětské skupiny (minimálně dvě z toho narozeninové oslavy), při kterých lezly děti na laně.

Pro dospělé to nejspíš není vůbec.

Konečně se dostáváme k obtížnosti boulderů. Ta se pozná podle barev chytů, přičemž stupnice barev je vyvěšená na několika místech v budově. Ale podívejte se na ty rozsahy. Nejvíc mě bije do očí růžová, která se až nesmyslně překrývá s ostatními. Podle umístění na této ceduli si myslím, že růžová barva byla doplněna až mnohem později. Dokonce i na webových stránkách se dnes píše, že v hale je 350 boulderů v 6 stupních obtížnosti. Vzpomínám si, že barevné úrovně boulderů tu byly. A že bílá barva byla použitá pro traverzovací boulder v každém (nebo téměř každém) sektoru – a ty bílé traverzy byly pekelně dlouhé. Dnes se to na některých stěnách realizuje jako kolečkovací bouldery označené pořadovými čísly chytů.

Ještě jsem nezmínil, že u každého sektoru je vyvěšená tabulka s přehledem boulderů v daném sektoru. Prostě papírová inventarizační A4 tabulka, kde jsou napsaná pořadová čísla boulderů (písmeno označuje sektor, číslice pořadí), barva chytů, název, jméno stavěče a také konkrétní obtížnost. Začátky boulderů (startovní chyty) jsou označené papírovými cedulkami právě s číslem boulderu ve formátu „písmenko sektoru a pořadové číslo“.

A pak jsou tu vtipná místa, jako na fotce: na hraně bílé struktury začíná více boulderů.

Detail označení.

Na další fotce také vidíte startovní lístečky, ale hlavně jsem chtěl ukázat ty (prastaré) zelené dřevěné lišty. Ale ok, jinde nenajdete.

Překvapilo mě, že některé struktury nelícují se stěnou a dost se odchlipují.

Další připomenutí stupnice obtížnosti.

Fotka na gauče mezi příchodovou chodbou a vpravo recepce s barem. Mimochodem, za espresso jsem platil 1 EURO v hotovosti.

Na lezení na venkovním boulderu byla dnes zima. Ani by se mi tam nechtělo, zkoušeli jsme to v minulosti a odrazovalo mě dopadiště do jemného štěrku – do toho nechci padat.

Podle webu je na venkovním sektoru kolem 80 boulderů.

Stůl na ping-pong, pidi-bazén a spousta místa pro chill.

Příchozí chodba se skříňkami. V dětské světe (napravo z chodby) bylo dost plno, tak jsem nechtěl fotit s tvářemi.

Kletterarena zabírá celou budovu, která zvenku působí obrovskou velikostí. Podle webu půdorys zabírá 1400 metrů čtverečních. Uvnitř je vlastně prostor také obrovský, jen díky uspořádání sektorů vzniká dojem přílišné těsnosti.

Vzpomínám, že tu dříve bývalo prašné hrbolaté parkoviště na hlíně. Dnes je tu krásné moderní parkování, vlastně tak by to mělo vypadat. Některá místa jsou vyhrazená pro nájemníky okolních hal, ale celkový počet míst je velký. Kletterarena má vyhrazená další místa vzadu. Navíc dost místňáků jezdí raději na kole.

Návštěva boulderovky Kletterarena Dresden mi potvrdila, že tu mají obrovský počet boulderů, ale nebál bych se použít označení „spíše oldschoolového typu“. Většina chytů je staršího typu a menší velikosti. Po dnešním lezení mě dost bolí prsty a kůže, což je tady tradiční úkaz. Od minulé návštěvy se tu objevily i novinky: přistavěná část horního patra a rozumné schodiště nahradilo cestu po madlech. Oproti minulosti zmizely bílé traverzovací bouldery.

Dnešní bouldery byly zajímavé co se týče pohybu a nápadů. Některé s dřevěnými strukturami jsou hodně zajímavé, protože to třeba v Praze moc není (myslím Hudy boulder Karlín, Jungle Letňany, Smíchoff).

Co mi tady nevyhovuje, tak je značení obtížností. Barevná škála je podle mě téměř nesmysl, protože ty intervaly obtížností jsou tak obrovské, že se do jedné barvy schovají řádově různě těžké věci. Pokud však existuje „inventární seznam“ boulderů s konkrétní obtížností vylistovaný na papíře A4 u každého sektoru, pak by neměl být problém propsat tu obtížnost na lístečky označující startovní chyty, ať už s barvou nebo bez. Tím by se mohly stavět bouldery nezávisle na barvě chytů.

Pochválil bych kafe a nové luxusní parkoviště. Kritiku zaslouží nepraktické uspořádání šaten, sprch a skříněk.