Ferrata Via dell Amicizia

Ferrata Via dell Amicizia je vyhlášená svými vzdušnými žebříky a nádhernými výhledy na Gardské jezero. Na ferratu vyrážíme z městečka Riva del Garda. Podle doporučení průvodce počítáme s tím, že jde o celodenní výlet, který není možné zkrátit. Předpověď počasí je dobrá. Máme s sebou kromě ferratového vybavení i svačinu a hodně vody k pití. Samotná ferrata začíná až „v polovině kopce“ v nadmořské výšce 560 metrů nad mořem. Dostat se k tomuto bodu z úrovně hladiny jezera Garda je náročný výšlap. Naštěstí se úplně první část dá zrychlit pomocí lanovky.

Zaparkovat poblíž lanovky byl oříšek, protože všechna parkoviště jsou obsazená – museli jsme chvíli počkat, než nějaká auta odjedou a uvolní se místo. Pak už jsme se si koupili lístek na lanovku a hurá nahoru.

Lanovka nás veze do výšky 211 metrů nad mořem.

Vedle horní stanice lanovky se nachází bastion – spíš tedy zřícenina bastionu. Po kratičké prohlídce vyrážíme směle do kopce.

Cesta se klikatí lesem do notného krpálu. Poměrně rychle jsme zadýchaní a propocení. Cestou potkáme potrubí s obrovským průměrem a lovíme kešku.

Po zhruba hodině a půl drsného výšlapu docházíme k chatě Cappana. Tady už jsme ve výšce 560 metrů nad mořem. Jsou tu lavičky, takže posvačíme a odpočineme.

Od chaty Capanna odbočíme ze zamýšlené cesty, abychom se mohli podívat na kapli svaté Barbary. Kaple byla vidět už od laviček – na předchozí fotce je vlevo uprostřed. U kaple děláme pár dalších fotek a lovíme ještě jednu kešku.

Pak se vracíme směrem k chatě Capanna a hledáme směrovku ukazující cestičku k začátku ferraty. Doposud jsme potkávali cestou docela dost lidí, turistů, ale později zjišťujeme, že na ferratu z nich jde jen velmi malá hrstka. Většina turistů tu jde zřejmě jen ke kapli nebo jinými trasami.

K začátku ferraty míjíme ochrannou zeď, zřejmě pro regulaci stékající vody po srážkách především v zimním období.

Procházíme kolem heliportu.

A už nacházíme začátek ferraty a červenou varovnou cedulku upozorňující na nutnost patřičného vybavení.

Začínáme cvakat karabiny ferratového setu na jistící ocelové lano. Časově jsme se sem dostali po více než 2 hodinách od nástupu do lanovky dole v Riva del Garda.

Ve schématu ferraty je na začátku pasáž s číslem „1-„, což by mělo znamenat náročnější úsek, ale jdeme v pohodě. Cesta vede po skále, ale zároveň bujnou vegetací.

Při ohlédnutí zpět vidíme opěrnou zeď, heliport a nádherný výhled na městečko Riva a okolí. Tenhle výhled budeme mít od teďka po celou dobu, jen stále z vyšší a vyšší výšky.

Po prvotním úseku obtížnosti A následuje přechod pěšinou k druhému úseku ferraty.

Následuje úsek s jistícím ocelovým lanem a vzápětí zase úsek bez lana.

Obtížnost je na úrovni A, A/B nebo možná i B, ale nic těžkého, jen pořád stoupáme do kopce. Náročné je hlavně teplé počasí a zátěž v batohu.

Konečně asi po hodině lezení ferraty přicházíme k prvnímu žebříku. Na první pohled vypadá žebřík dost zašle, asi už nějaký ten pátek zažil. Varovná cedulka říká, že na žebřík nemá vlézt více než 3 osoby najednou.

Žebřík se lehce houpe, ale drží. V jednom místě si všímám prasklé šprušle. Ale je to fakt ojedinělý úkaz.

Žebřík je docela dlouhý. V polovině tohoto žebříkového úseku je plošina, na které se přejde z jednoho žebříku na další.

Lezení po žebříku je v pohodě, ale co to zpomaluje, je ta věčná nutnost cvakání karabin na jistící lano.

Tady je pohled ze žebříku na přechodovou plošinu.

Za námi je úžasný výhled na jezero a pobřežní městečka Riva a v dáli pak Torbole.

Ferrata pokračuje pěší cestou po skále.

Když se díváme na stěnu skály před námi, vidíme skupinku lezců na ferratě – jsou vidět podle barevné helmy.

Žebříkové série jsou na téhle ferratě celkem 3. Tahle prostřední je z nich nejdelší. Na začátku je pár kramlí a pak pokračuje dlouhý žebřík.

Lezení po žebříku je celkem v pohodě, protože žebřík je spíš položený než kolmý.

Po chvíli si začínám uvědomovat, že žebřík vede vzhůru trošku doleva, protože cítím, jak mé tělo táhne těžký batoh na levou stranu.

Varovná cedulka opět připomíná pravidlo maximálně 3 lezců na žebříku. Za námi dole se objevuje dvojice dalších lezců a bezohledně se vrhají na žebřík za námi.

Lezení na žebříku není těžké, jen celkově je to náročné na fyzičku, protože na ferratě pořád stoupáme nahoru.

Výhledy zpátky dolů jsou dechberoucí.

Na následující fotce zkuste najít šipku ukazující další směr 🙂

Přiblížili jsme se ke třetímu žebříkovému úseku.

Tady lezeme pomaleji, ale ne kvůli tomu, že by to bylo těžké. Děláme fotky a kocháme se úžasným rozhledem.

Po skončení posledního žebříku nás čeká ještě pár kroků po skále a už se blížíme k vrcholu.

Po necelých 3 hodinách lezení ferraty se ocitáme na vrcholu Cima Sat. Na nejvyšším místě skály je stožár s vlajkou a vrcholovou knihou. Jsme ve výšce 1246 metrů nad mořem. Tedy od začátku ferraty jsme vylezli 650 výškových metrů, od bastionu (konečné stanice lanovky) je to celkem přes 1000 výškových metrů.

Udělali jsme řadu fotek, posvačili, odlovili vrcholovou kešku a vyrážíme směrem dolů.

Pár metrů slézání ze skály je ještě ve formě ferraty s jistícím ocelovým lanem. Zjišťujeme nepříjemný fakt, že tady poprvé dneska skála klouže. Naštěstí je to jen kousek a ferrata definitivně končí.

Na heliportu sundáváme ferratové vybavení a vyrážíme lesní klikatou pěšinou na sestup dolů zpátky směrem k bastionu.

Cesta je jasná a žádné odbočky tu nejsou. Sestup je docela náročný na fyzičku: cesta vede pořád dolů, každou chvíli se otáčí směr v zatáčkách nekonečné serpentiny, často ujíždějí nohy na kamenech nebo uklouzané hlíně… Celé peklo trvá téměř 2 hodiny. Zjišťujeme, že sestup je mnohem těžší než lezení ferraty, a přemýšlíme, jestli jsme neměli sestupovat po ferratě… Proti mluví fakt, že by mohl nastat zádrhel s lezci v protisměru.

Až záverečná část vede po betonových panelech, kde se jde o něco lépe, ale utahání z celé dnešní výpravy dělá své. Do toho se občas přiženou (bůh ví odkud) cyklisti jedoucí z kopce šílenou rychlostí a se skřípějícími brzdami.

Cestou míjíme další zříceninu nějakého kostelíku, ale nemáme sílu zkoumat víc.

Konečně jsme došli k horní stanici lanovky. Je tu možnost jít pěšky nebo si koupit lístek a sjet lanovkou dolů do městečka Riva. Vyhrává varianta lanovka.

Zpátky na parkovišti jsme po zhruba 7 hodinách. Asi se dá jít o něco rychleji, ale pokud si chce člověk užít výhledy, dělat fotky a třeba posvačit, o moc to zkrátit nejde. Abych to zrekapituloval, my jsme potřebovali necelé 2 hodiny na výšlap od lanovky (bastionu) k začátku ferraty, asi 3 hodiny na samotnou ferratu a pak 2 hodiny na sestup z vrcholu zpět k lanovce.

Ferrata Via dell Amicizia je skutečně o lezení po žebříkách a dechberoucích výhledech na jezero Garda z výšky. Současně je to fyzicky náročný trek, kdy se překonává 1000 výškových metrů nahoru i dolů. Prvních 150 výškových metrů jde ušetřit lanovkou – zase je potřeba počítat s platbou za lístek. Určitě je vhodné vzít s sebou dostatek tekutin a svačinu. Souhlasím s průvodcem, že je vhodné zkontrolovat předpověď počasí. Obtížnost samotné ferraty je uváděná jako B/C a to souhlasí, určitě není těžší – zato je celý trek docela náročný na fyzičku, ale to už jsem zmiňoval.