Sentiero dei Camminamenti

Ferrata Sentiero dei Camminamenti začíná u kostelíku Chiesa S. Giovanni (kousek od bivaku Arcione) a vede na vrchol Cima Rocca. Ferrata je výjimečná tím, že vede skrz několik tunelů a bunkrů ve skále. Dostat se sem na začátek ferraty ke kostelíku je možné z městečka Biacesa ferratou Laste (nebo pěší cestou číslo 460) nebo absolvováním kombinace ferrat Fausto Susatti a Mario Foletti, což je náš dnešní případ. V tuto chvíli jsme od auta na cestě přes 4,5 hodiny a vzhledem k úmorném srpnovému sluníčku jsme již slušně utahaní. Ale touha poznání nás žene dál.

Nad kostelíkem je pod stromy několik piknikových stolů s lavičkami. Na pauzírování nemáme čas a vydáváme se směrem vzhůru.

Rozcestník informuje, že směrem nahoru na vrchol Cima Rocca budeme procházet soustavou tunelů a že cesta je určená pro „experty“ :-), tedy že jde o ferratu. Cesta na vrchol by měla trvat 1,5 hodiny.

Stoupáme docela prudkým svahem lesní cestou mezi stromy.

Před námi se objevuje skála se čtvercovým otvorem.

Skála je poměrně rozsáhlá a čtvercový otvor je ve skutečnosti okénko z bunkru.

Vpravo od okna je vchod dovnitř: tady je vidět kombinace vykutaných prostor ve skále a betonu.

Vyndáváme z batohu čelovky, protože uvnitř je docela tma.

Dopředu jsme moc nestudovali informace o tunelech, takže nás rozsah labyrintu chodeb a místností překvapuje.

Prostory ve skále byly vybudované za první světové války v letech 1914 – 1918. Jsou to vlastně vojenské bunkry, takže ta okna jsou ve skutečnosti střílny.

Na konci chodeb je kovový žebřík, kterým se vylézá nahoru dál ve směru ferraty.

Vlevo od žebříku je ocelové jistící lano pro cvakání.

Po výlezu z tunelu (bunkru) pokračuje ferrata opět lesním terénem.

Když na chvíli zmizí překážející stromy, objeví se hezký výhled na jezero Garda. Vrchol v levé části fotky je Cima Capi, kde jsme už dneska byli v rámci lezení ferraty Fasto Susatti.

Při pohledu dolů do údolí vidíme na kopci pod námi dvě střechy: v pravé části je včetně věžičky vidět střecha kostelíku Chiesa S. Giovanni. Vlevo na stejné vrstevnici je to pak střecha bivaku Arcione.

Před námi se objevují další díry ve skále.

Jedna z děr je vchod do dalšího tunelového komplexu bunkru.

Zapínáme čelovky a procházíme tentokrát ještě mnohem rozsáhlejším bludištěm. Jo, a prosím vás, když uvidíte na začátku jedné chodby cedulku „Pericolo“ a na zemi jednoznačnou hradbu z kamenů, tak je jasné, že se tam chodit nemá. Ne jako já, komu to došlo až asi po 15 metrech divného stoupání tmavou uklouzanou chodbou do nikam se stále se snižujícím stropem 🙂

Pro neztracení stopy v labyrintu stačí následovat červenobílé turistické značky.

A tady už je východ ze štoly ven.

Následuje opět úsek po skalce mezi stromy lesním terénem.

Stoupání je neúprosné. Od kostelíku v nadmořské výšce kolem 850 metrů nad mořem stoupáme na vrchol Cima Rocca, který se nalézá ve výšce 1089 metrů.

Tady je výhled na městečko Biacesa, kde parkujeme.

Narážíme na rozcestník, která nám nabízí jít buď štolou Galerie d. Guerra nebo jen obyčejnou turistickou trasou. Samozřejmě volíme tunel, protože to je hlavní důvod, proč sem lezeme 🙂

Vlézáme do štoly. První kroky nic překvapivého, svítí sem světlo z různých děr a oken.

Překvapuje mě, že částečně jde o tunel vyhloubený ve skále, ale částečně jsou stěny vybetonované.

Když si uvědomím, v jaké výšce na kopci jsme, jaký výšlap to pro nás (turisticky) byl, tak obdivuju, jak to tenkrát za války dokázali tady vybudovat a dopravit sem potřebný materiál.

Tunel je hodně dlouhý, určitě vyšší desítky metrů. Nedávám sem víc fotek, byly by všechny dost podobné.

A tady už je výlez ze štoly ven.

Další rozcestník nás směruje k vrcholu Cima Rocca, prý už jen 10 minut.

Skály jsou tu děrované na mnoha místech.

Zbývající cestička na vrchol vede skalním korytem a nabízí se tu jistící ocelové lano.

Vchod do dalšího z bunkrů.

Cedulka doporučuje cvakat ferratové karabiny, protože cesta vede strmě po skále nahoru.

Cesta vede strmě do kopce, ale není to nic složitého nebo nebezpečného, obtížnost stále kolem A nebo maximálně A/B.

Jistící lano skončilo a už jdeme jenom cestičkou. Otevírá se nám rozhled na městečko Riva dela Garda a za ním na část Arca.

Tady je ještě vidět pobřežní městečko Torbole.

K vrcholu Cima Rocca zbývá už jen pár metrů.

A už jsme na vrcholu Cima Rocca ve výšce 1090 metrů nad mořem. Pod křížem je vrcholová knížka a pár metrů stranou pak také keška, jejíž hledání nás zdrží dobrých 15 minut.

V tomhle záběru na jezero Garda vidíme vrchol Cima Capi, kde jsme dnes lezli po hřebenu v rámci ferraty Fausto Susatti.

Jenom se ještě stihneme napít a hned vyrážíme směrem dolů. Čas ukazuje aktuálně 17:30, takže odhadujeme, že k autu na parkoviště dorazíme tak kolem osmé. Co je pozitivní, že od teď už půjdeme jenom směrem dolů. Už žádný kopec před námi 🙂

Z vrcholu scházíme turistickou cestou a nepůjdeme tím nejdelším tunelem, kterým jsme přišli.

Tady je dírou vidět do toho nejdelšího tunelu, který je pod námi.

Cesta dolů ubíhá rychleji než nahoru. Jen úseky s jistícím ocelovým lanem jdeme pomaleji, protože cvakáme, abychom neletěli někam dolů. Fotky cestou dolů už nedělám, byly by stejné jako při cestě nahoru. Tady slézání po žebříku do toho nejnižšího bunkru. Čelovka se v každém z bunkrů hodí. Stačil by i mobil, ale s čelovkou je to pohodlnější.

A tady už jsme opět u kostelíku Chiesa S. Giovanni. Pohled dolů do městečka Biacesa naznačuje, že jsme pořád dost vysoko a že budeme muset slézt ještě hodně výškových metrů. Cesta dolů z vrcholu Cima Rocca sem ke kostelíku trvala 40 minut, což je třetinu rychlejší čas než při cestě nahoru, která nám zabrala hodinu.

Dolů do městečka Biacesa se dá sejít buď ferratou delle Laste nebo klasickou turistickou cestou číslo 460. Obě varianty vyjdou časově zhruba stejně – 40 až 60 minut podle tempa.

Ferrata Sentiero dei Camminamenti je skutečně výjimečná svými tunely a bunkry, které jsou hodně rozsáhlé. Jejich délka a spletitý labyrint je skutečně obdivuhodný – myslím tím hlavně to, jak to tady tak vysoko na kopcích dokázali vybudovat.

Z praktických informací znovu zdůrazním, že v letním vedru je potřeba mít s sebou dostatek tekutin na pití. Nahoře na celém okruhu všech 4 ferrat není žádná možnost doplnění tekutiny. My jsme vyráželi s objemem kolem 8 litrů na 3 osoby, tedy téměř 3 litry na osobu, a vyšlo jen tak tak – pití došlo ještě na treku a na parkoviště jsme došli zrovna v pravý čas.

Ferratu Sentiero dei Camminamenti, stejně jako celý okruh všech 4 ferrat, lze doporučit začátečníkům i dětem. Samotné lezení není těžké ani náročné. Na tuhle ferratu nezapomeňte čelovku nebo jinou svítilnu, případně stačí i mobil.