Tridentina Pisciadu Klettersteig

Ferrata Tridentina Pisciadu je oblíbená a velmi navštěvovaná ferrata v italských Dolomitech. My jsme na ní narazili v turistické mapě a turistickém průvodci v městečku Corvara – v takové té mapě, kterou dostanete v informačním turistickém středisku. Ferrata Tridentina tam byla zvýrazněná a bylo u ní napsáno, že je moc hezká. V popisu doporučovali na tuhle ferratu vyrazit velice brzy ráno, ideálně před 7. hodinou. Nám se úplně nechtělo tak brzy, protože teplota ráno byla jen kolem 5 stupňů, a vyrazili jsme až kolem 8. hodiny. Po příjezdu na parkoviště jsme pochopili, že průvodce radil dobře. Parkoviště už bylo z velké části zaplněné auty a skupinky postupně průběžně vyrážely k začátku ferraty. Pro korektnost uvádím, že řada lidí tu spala v obytných autech nebo i jinak, takže s nimi jsme nemohli soupeřit.

Možná bych měl hned na začátku uvést, že tohle je ten druh ferraty na půl dne, která ale ve skutečnosti může trvat celý den. V průvodci se píše, že celková doba od nástupu k návratu na parkoviště trvá 4,5 hodiny. My jsme potřebovali o hodinu více, tedy 5,5 hodiny – a to díky velké návštěvnosti ferraty a nemožnosti jít vlastním tempem.
To ale není vše – když se vyleze ferratou k chatě Pisciadu Hütte, je tu možnost výlet prodloužit a pokračovat až na vrchol Cima Pisciadú – a z něj opět zpět k chatě a potom dokončit sestup z ferraty. Tenhle kombinovaný výlet i s přestávkami na odpočinek a občerstvení nám vyšel na 9,5 hodiny – na parkoviště jsme se vrátili před 18. hodinou.

Pojďme vyrazit na ferratu. Po zaparkování, oblečení ferratové výbavy a dobalení batohů vyrážíme. Teplota je aktuálně pod 10 stupňů Celsia. Poměrně rychle ale začne teplota stoupat a během dne to pak bylo na tričko i nahoře na skalách.

K začátku ferraty je to z parkoviště zhruba čtvrthodiny chůze lesní cestičkou.

Po příchodu k nástupu ferraty se potvrzuje informace z průvodce, že jde o hodně oblíbenou ferratu. Jsem z toho dost nervózní, že je tu tolik lidí. Na ferratě je skutečný zástup lezců. Musíme chvíli čekat, než na nás dojde řada a můžeme se cvaknout a začít lézt. Hned za námi přicházejí další a další skupinky lezců.

Tahle první část ferraty je velmi lehká, označená jako A/B, případně B. Přírodní stupy na skále jsou dobré, lano k dispozici celou dobu. Problémem se ukazuje tekoucí voda po skále – zřejmě z rozpouštějícího se ledu nahoře. Mokrá skála klouže, je potřeba přeskakovat na lepší místa.

Hned od začátku jsou nádherné výhledy do údolí Val Setus. Dneska svítí sluníčko, takže fotky jsou parádní.

Další nepříjemností jsou padající kamínky. Prostě od lezců před námi občas slítne nějaký ten kamínek nechtěně odstrčený nohou. Je fakt, že úplně všichni, co jsme dneska potkali na ferratě, mají na hlavě helmu. Bohužel velká návštěvnost a fronta za námi způsobuje takový přirozený tlak postupovat rychle. To vede k tomu, že se téměř celou dobu na celé ferratě nedodržují dostatečné rozestupy pro případ pádu. Osobně mi to docela vadí, je to takové bezohledné. Na druhou stranu musím uznat, že vlastně všichni lezci i turisté, co celý den potkáváme, jsou patřičně vybavení pro pohyb v horách – kromě ferratového vybavení všichni mají batohy s výbavou, pití, outdoorové oblečení i outdoorové boty – úplně standardní, jak by to mělo být – rozdíl oproti tomu, jaké výletníky někdy člověk vidí u nás na Sněžce v žabkách a tak.

Jak skončí ocelové lano, následuje choďáček horskou cestičkou horizontálně asi 600 metrů směrem k vodopádu, kde bude opět jistící ocelové lano pokračovat. Cestou stihnu odlovit jednu kešku z geocaching.com.

Podle topo obrázku je možné v této chvíli z ferraty ustoupit a pokračovat turisticky ve dvou směrech jinam. My pokračujeme na ferratu k vodopádu.

Než dojdeme k vodopádu, potkáme cestou i kousek sněhového pole. To si ještě později užijeme i nahoře na skalách ve vyšších nadmořských výškách. Tady nás sníh překvapuje, ale je to způsobené severní orientací skály, takže sem sluníčko svítí jen malou část dne takhle po ránu.

Začátek ocelového lana pokračující ferraty poznáváme podle štrůdlu lezců na ferratě. Musíme chvíli opět počkat než na nás dojde řada.

Vlevo od nás, vlevo od ferraty, je vidět spodní část vodopádu. Výhledy za námi do údolí jsou díky slunečnému počasí famózní.

Vlevo od nás neustále hučí vodopád. V soutěsce kolem vody jsou ještě teď v červenci velké bloky zledovatělého sněhu.

Dostáváme se k pasáži s kramlemi, která je v průvodci ohodnocená obtížností B/C.

Za námi vidíme mravenčení dalších lezců.

V tuhle chvíli jsme asi v polovině ferraty (myslím ve směru nahoru) a tím pádem také v polovině výšky skály. Od startu z parkoviště uplynuly 2 hodiny. Je možné, že kdyby na ferratě nebyli další lezci a lezli jsme volně sami, že by se dalo lézt rychleji.

Potkáváme dva blázny, kteří jdou v protisměru dolů. Vzhledem k frontě lezců, kteří lezou v podstatě jeden za druhým, je nemožné se na ferratě potkávat a vyměňovat, prostě dolů to teď nejde. A kam až odsud dohlédneme, pořád lezou nahoru další a další, fronta nemá konce. Oba borci tedy slézají skálu vedle v prostoru bez jištění. No nevím, jestli je to dobrý nápad.

Dolézáme do nejtěžší pasáže celé ferraty – mají tu být tři úseky po kramlích označené Céčkem. Jsme zvyklí odšlapovat do skály, takže nám to ani těžší nepřijde. Nepříjemné je spíš tempo, které nemůžeme určovat, nejde se ani napít, zezadu se na nás tlačí další a další. Před námi se bohužel trošku zpozdila jedna starší dvojice, ale stoupli si stranou a odpočívají, tak je můžeme předejít.

Žebřík je v pohodě a sedí to s tím, že průvodce píše obtížnost B.

A dostáváme se k závěrečné lahůdce – k zavěšenému mostu přes úzkou, zato ale hlubokou proláklinu.

Každý si tu chce udělat fotky, takže čekáme ve frontě. Taky si budeme dělat milion fotek 🙂

Samotný most je v pohodě, ani se moc nehoupe, jistící lano je k dispozici. Jen sebrat tu odvahu podívat se dolů. A taky dávat pozor a neupustit telefon 🙂

Kousek po překonání zavěšeného mostu jistící ocelové lano a vlastně tím i ferrata končí. Na chvilku si sedáme, abychom něco malého pojedli a hlavně se pořádně napít, na ferratě to moc nešlo vzhledem ke skupinovému tempu lezení. Řešením by mohl být pitný vak v batohu.

Nyní pokračuje horská cestička značená červenými symboly k horské chatě Pisciadu Hütte, kterou už vidíme v dáli na obzoru. Ferrata překonala doposud 530 výškových metrů, společně s následující cestou bychom měli k chatě překonat celkem 650 výškových metrů.

Ohlédnutí zpátky směrem k ferratě – při pozorném pohledu je vidět zavěšený most.

K chatě Pisciadu Hütte nám to trvalo od zavěšeného mostu necelou půl hodinu poklidné chůze. Na chatě funguje restaurace a také toalety.

V restauraci na chatě si objednáváme občerstvení – hlavně pití. Sice máme s sebou lahve s vodou, ale část jsme již spotřebovali a raději držíme rezervu na další cestu. Během pauzy uvažujeme, jestli se teď rovnou vracet sestupovou cestou ferraty k parkovišti nebo zda nezkusit vylézt na vrchol Cima Pisciadu do nadmořské výšky 2 985 metrů nad mořem. Je dobré počasí, máme dostatek času a doufáme že i dost sil, takže nakonec se rozhodujeme, že na vrchol půjdeme. O cestě na vrchol Cima Pisciadu se dozvíte v samostatném článku.

Střih – po návratu z vrcholu Cima Pisciadu jsme po 4 hodinách opět na chatě Pisciadu Hütte a po opětovném občerstvení vyrážíme na sestupovou cestu ferraty Tridentina k parkovišti. Z chaty vede značená cesta číslo 666.

Po pár minutách nás cesta dovede k soutěsce, kterou sestoupáme k parkovišti v podstatě v jasném přímém směru.

Bohužel cesta je dost prudká dolů a ani nás nepřekvapuje, že se tu objevuje jistící ocelové lano. Průvodce říká, že jde o obtížnost A/B.

Jistící lano je dokonce k dispozici paralelně na dvou, místy i třech cestách. Dneska máme k výběru libovolnou z nich, ale možná v jiném ročním období jsou některé části pod sněhem a tolik možností není. Vyhodnocujeme, že cvakání karabin ferratového setu by docela zdržovalo a cestičky jsou docela turisticky v pohodě. Většina lidí tady ferratové vybavení nepoužívá. Pomáhá nám však držet se ocelového lana a s rukavicemi je to samozřejmě výrazně pohodlnější.

Místy vede cesta přes sněhové pole. Ale vzhledem k prudkému spádu to hodně klouže.

Když vede cesta kratičkými serpentinami jenom v kamenném suťovisku, jde se hodně špatně, strašně to klouže a člověk nechce spadnout.

Odhadem v polovině cesty jsou na jedné straně dřevěné schody, což může být lepší varianta cesty. Ale bohužel přes navazující sněhové pole je potřeba přejít v každém případě. A to zase klouže.

Pokračujeme nekonečným suťoviskem dolů a pořád serpentiny: vlevo, vpravo, vlevo, vpravo…

Kamenné moře je neskutečně nekonečné. Pozitivní jsou parádní výhledy do údolí. Pohled na hodinky říká, že pořád ještě nejsme dole. To potvrzuje i pohled směrem, kde by mělo být parkoviště, které stále ještě není vidět.

Hurá, už vidíme parkoviště. Cesta k němu však nemění dosavadní stereotyp: klouzající sestup, moře kamení a serpentiny.

Sestup od chaty Pisciadu Hütte k parkovišti nám trval 90 minut, i když průvodce říkal 1 hodinu 45 minut.

Ferrata Tridentina Pisciadu je perfektní ferrata v hezkém prostředí na dobré skále s parádními výhledy. Na konci ferraty je zavěšený most přes rokli. Obtížnost je uváděná jako C, ale samotné lezení je úplně v pohodě. Nevýhodou ferraty je velká návštěvnost, a když ferratou prolézá had lezců, nemůžete si lézt svým tempem, předbíhat také nejde, musíte se smířit s tím, že dav vás „bere s sebou“.

Začátek ferraty je v nadmořské výšce 1 940 metrů, konec ferraty ve výšce 2 497 metrů, ale musí se dojít až k chatě Pisciadu Hütte do výšky 2 585 metrů nad mořem. Nabízí se možnost kombinace s výletem na vrchol Cima Pisciadu do výšky 2 985 m.n.m.

Ferratu bych doporučil jak začátečníkům tak i dětem, není nebezpečná nebo těžká. Je potřeba dobře zvážit oblečení, celkově výbavu do horského prostředí a hlavně předpověď počasí, protože celý výlet na téhle ferratě trvá určitě minimálně přes 4,5 hodiny, spíše více. Pokud strávíte nějaký čas pauzou na chatě nebo kombinací s výlezem na vrchol, jde o celodenní akci. Z ferraty ani od chaty není výrazně kratší únikové cesty.