Orizzonti Dolomitici Sarche – moje první vícedélka

Na svou první vícedélku rád vzpomínám. Vzal mě na ní instruktor Jirka Pummer během pobytu v Arcu v létě 2020. Teoretické znalosti o technikách na vícedélkách jsem měl, navíc nedávno upevněné na instruktorském kurzu, toho jsem se nebál. Víc jsem se bál toho celého neznámého. Vlastně jsem kromě jména cesty nevěděl nic dalšího a i ten název mi řekl až hodně pozdě večer den před akcí, takže jsem nestihl ani pořádně googlit, o co jde. Cesta se jmenuje Orizzonti Dolomitici, nachází se na skále Piccolo Dain v městečku Sarche, které je asi půl hodiny jízdy autem z Arca. Celková obtížnost cesty je 5+, skládá se z 11 délek, měří celkově přes 200 metrů. V cestě je dobré fixní jištění a není potřeba dojišťovat vlastními prostředky.

Na místo jsme vyrazili brzy ráno a tak už v 6:30 jsme pod skálou a začínáme lézt. Jirka mě varoval, že pokud bude na stěně již někdo před námi, že to zabalíme, nepolezeme a vyrazíme jindy, protože kvůli riziku padajících kamenů třeba i jen omylem shozených botou dolů nechceš lézt, když už je někdo nad tebou ve stěně. Skála vypadala prázdná, takže bez obav vyrážíme.

Máme delší lano než je doporučovaná padesátka, takže později zjišťuji, že Jirka pro zrychlení postupu vynechal některý ze štandů. Úplný začátek je přímo u vrat vedle přehrady na říčce Sarca. Dokonce se na nástup leze s pomocí vrat. Hned v prvním kroku je na skále oklouzané místo, což mě dost vyděsí. Další kroky jsou v pohodě a lezení je relativně lehké. Jirka říká, že je to „choďák“. Má pravdu, ve druhé délce je obtížnost 2 nebo 3.

Poměrně brzy zjišťuji, že problém nemám s lezení po skále, ale s faktem, že na prvolezce Jirku nevidím. Máme domluvený signál – opakované zatahání lanem, abych poznal, kdy zrušit jištění prvolezce a kdy můžu lézt jako druholezec. Moje naivní představa z jednodélkového lezení, že na sebe zakřičíme nebo dokonce že se uvidíme, vzala za své hned na začátku. Tekoucí řeka, i když spíš jen říčka, dělá takový kontinuální zvuk, že křičet nemá vůbec smysl.

Na štandech po odlezení prvolezce cítím jistou samotu: většinou se Jirka po pár metrech ztratí někde výš a nevidím na něj, ani když se v odsedce hodně vykloním dozadu. Jedinou útěchou psychiky mi je lano, které přede mnou vede někam nahoru za ním.

Při dolezení do štanu postupuju podle metodiky a nemám s tím žádný problém. Nejdřív cvaknu odsedku a odsednu. Pak zruší parťák jištění a připravuju si kýbl na jištění sám. Ani jeden se od lana neodvazujeme, osmičku máme navázanou oba od začátku po celou dobu lezení. Důležité je dávat pozor na hromádku lana, aby se nezamotalo, protože to by byla zbytečná komplikace a časové zdržení. Na štandech je obvykle dost míst, že hromádku lana tvoříme na skále na zemi. Do budoucna bych se měl naučit převzít lano, které si prvolezec dával na sebe. Protože lezeme pořád stejně: Jirka prvolezec, já druhlezec, tak je to přehození stylem jako palačinka – tedy kompletně obrátit, aby se původní konec u prvolezce (ten leží naspod) dostal nahoru, protože prvolezec bude odlézat zase jako první.

Důležitá rada při manipulaci s batohem: někam si ho cvaknout, aby nespadnul dolů. Protože brzy ráno bylo chladno a postupně se objevuje sluníčko, během lezení postupně odkládáme vrstvy oblečení – samozřejmě do batohu. Taky je potřeba se napít. V batohu mám taky ještě boty pro návratovou cestu po pěšince. A náhradní kyblík na jištění pro případ, že by jeden kýbl spadl dolů.

Asi dvě délky před koncem Jirka uhýbá do cesty Moonbears vpravo, prý, abych si trošku zalezl a nešel jen choďák. Vyšší obtížnost je znát, ale vylézt to na druhém se dá. Nahoře pak závěrečné fotky, smotat lano, přezout z lezek do bot a hurá na sestupovou cestu dolů.

Návrat dolů vede chvíli jako lesní cesta, chvíli po skále a pak větší úsek po suťovišti. Jde se blbě, klouže to, Jirka volí variantu běhu a sjezdu po nohou.

Krátce po deváté hodině jsme zpátky u auta a těšíme se na kafe, které dáváme ještě hned v obci Sarche v první kavárně, kterou potkáme. Celá akce od auta k auta nám trvala 2 a půl hodiny. Jirka říká, že to je jeden z těch nejrychlejších výlezů, co tady zažil.

x

V celé cestě Orizzonti Dolomitici jsem řešil jen 3 místa, kde šlo o lezení, jinak je to opravdu „choďák“. V topo se to pozná podle označení obtížnosti 5+, 5 a 5+ nahoře. Vždycky šlo jen o jedno místo v předmětném úseku, tedy jeden nebo několik lezeckých pohybů.

A tady je fotka celé skály jakoby z druhé strany údolí – tuhle jsem udělal až o rok později, protože při obou návštěvách v roce 2020 jsem to nezvládnul a zapomenul.

x