Vícedélky na přehradě Silvrettasee

Na zdi přehrady Silvretta jsme se po dnešním přelezení ferraty Silvrettasee Staumauer Klettersteig rozhodli ještě vyzkoušet vícedélkové lezení. Nalevo od ferraty tu je celkem 6 lezeckých cest vytvořených pomocí chytů přivrtaných do přehradní zdi. Jsou to klasické chyty používané na umělých stěnách. Jsou přišroubované středovým imbusovým šroubem do vyvrtaných děr v betonové zdi.

Čtyři cesty mají délku 23 metrů, zatímco další dvě mají délku 65 metrů a vedou od země až téměř k hraně přehradní zdi. Ty kratší se lezou klasicky na jednu délku a ty dvě dlouhé jsou připravené pro lezení na 3 délky. A jednu z nich jsme si vybrali pro dnešní trénink. Pro lezení tady je potřeba minimálně 50 metrové lano a 13 expresek. Podle webu je vzdálenost mezi jednotlivými nýty kolem 2,2 metru.

Obtížnost všech šesti cest je poměrně lehká: u jednodélkových je to 3/4+ a u těch vícedélkových je to 4+/5-. Chyty jsou totiž poměrně velké – nebudu říkat, že samá madla – to určitě ne. Ale chyty se dobře drží, ať už madla, obliny nebo i ty menší, ale určitě žádné drobné titěrné lišty nebo nedržící obliny.

Na konci všech kratších cest jsou přivrtané klasické řetězy ze dvou nýtů s erárním kruhem. Ve vícedélkových cestách jsou řetězy celkem 3 a to logicky po každé délce. Jedna délka měří kolem 22 metrů a celkem je to avizovaných 65 metrů. Vícedélkové cesty pokrývají téměř celou výšku přehradní zdi až skoro nahoru.

První délku lezeme klasicky a u prvního řetězu dělá Laura štand. Zapomněl jsem zmínit, že oba jsme navázaní osmičkou na lano, každý na jednom konci.

Tady Laura jistí shora ze štandu u prvního řetězu.

Chyty v cestách jsou namixované z různých sérií i různých barev.

Tady jsme oba na prvním štandu. Přehazujeme si lano a měníme jištění. Laura bude cvakat i druhou délku, zatímco já budu jistit z prvního štandu.

Betonový povrch přehrady je dost zvětralý – až se mi chce říct, že se dost podobá zvětralé skále 🙂

Laura dolézá ke druhému řetězu a bude jistit ze druhého štandu.

Fotka z prvního štandu, kde jsem připraven vyrazit do druhé délky. Samotné lezení je relativně lehké, obtížnost je skutečně maximálně 5.

Tady už je fotka třetí délky ze druhého štandu.

Oba jsme na druhém štandu a opět si přehazujeme lano, protože i třetí délku bude tahat Laura a já budu jistit.

Detail z pobytu na druhém štandu.

Když si blbě přendáme lano, část spadla dolů…

Když se člověk dívá dolů, je to zvláštní pocit hodně vzdušného místa – hlavně proto, že celá zeď kolem je vlastně plochá, nikde žádné výstupky, hrany, převisy nebo členitá skála. V tomhle vidím velký rozdíl oproti přírodním skalám.

Tady už Laura leze třetí délku.

Jsme ti dva lezoucí mravenci na fotce vlevo nahoře. Překvapilo mě, že vícedélková cesta nevede kolmo rovně nahoru, ale vede lehce diagonálně doleva – později jsem pochopil, že je to z praktických důvodů.

Laura dolezla na třetí, tedy poslední štand a bude mě z něj jistit. Z cesty nejde vylézt nahoru přes zábradlí – musí se slanit dolů. Ještě si všimněte detailu, že nejvyšší část cesty se mění z položeného profilu do kolmice.

Tady ještě záběr z lezení třetí délky. Na fotce je vidět o pár metrů vedle druhá vícedélková cesta.

Výška přehrady je opravdu impozantní. Řekli byste, že to je 65 metrů?

Dolézám konec třetí délky ke štandu. V kolmém profilu jsou tady chyty blíž u sebe.

Už jsme oba na třetím štandu a měníme konfiguraci na slanění.

Připravujeme se na slanění. To znamená: oba musíme rozvázat osmičku, lano protáhnout kruhem a pověsit zhruba v polovině lana. A při celé manipulaci pojistit lano tak, aby nespadlo celé někam pryč dolů.

Slaňovat je potřeba na třikrát kvůli délce lana. Možná by nám to vyšlo se 60-metrovým lanem na dvakrát, ale zrovna v půlce není na zdi žádný kruh. Tady na fotce jsem na druhém štandu a Laura slaňuje třetí délku ke mně. Pak stáhneme lano, protáhneme kruhem, pověsíme zhruba v polovině opět dolů a postup slanění zopakujeme. Nejdůležitější tady je dávat bacha, aby lano nespadlo dolů – tedy neustále mít někde na laně nějaký uzel a lano připevněné k sobě nebo ke kruhu.

A ještě fotky slaňování první délky dolů na zem.

Na závěr několik celkových fotek na lezecké cesty na přehradě (Kletterpark). Vzhledem k tomu, že nahoře chodí turisté a může něco letět dolů, bych doporučoval mít na hlavě helmy. My jsme je neměli (měli jsme je jen na ferratě) a docela jsem si to během lezení vyčítal.

Tenhle boční pohled byl z ferraty – proto jsou vidět obě vícedélkové cesty.

Parkování je zdarma možné v lokalitě Bielerhöhe (nahoře u hrany přehrady), místa je tu dostatek. Nebo se dá dojet i pod přehradu – my jsme tam autem dojeli a žádnou dopravní ceduli jsme cestou neignorovali. Jen jsme museli zastavit, otevřít a za námi opět zavřít vrátka elektrického ohradníku, protože na loukách se pasou krávy.

Lezecké cesty na přehradě jsou z pohledu obtížnosti velice lehké. U dvou vícedélkových je to super tréninkové místo pro nacvičení a procvičování metodiky vícedélkového lezení. Nad každou ze tří délek je řetěz s kruhem, kde se dá bezpečně udělat štand. Laura tady dnes lezla vícedélku poprvé.

Jediná škoda je, že je tohle místo (myslím přehrada) obtížně dostupné: je to v nadmořské výšce 2000 metrů nad mořem, přístupné dlouhou klikatou silnicí ze dvou údolí: od Ischglu nebo z Montafonu od měst Bregenz a Bludenz. Další komplikací je placená silnice (mýto).