Stavěčský kurz 2026 – boulder

V lednu 2026 jsem se opět účastnil stavěčského kurzu na stavění boulderů. Píšu opět, protože už jsem na tomto kurzu byl před dvěma roky a také před čtyřmi roky. Kurz vedou stejně jako v minulosti Honza Zbranek a Martin Jech. Oba jsou profi stavěči a mají zkušenosti nejen z České republiky, ale i ze světa. Honza je jediný český IFSC certifikovaný stavěč, stavěl mimo jiné na svěťácích a také na olympiádě.

Hned na úvod zmíním, že tady v článku nenajdete celý obsah kurzu. Píšu tady jen pár poznámek o tom, co na kurzu zaznělo nebo co mě zaujalo. Co se týče praktických věcí, tak to je samozřejmě přes blog nepřenositelné. A stejně tak fotodokumentace z kurzu kulhá, protože na to prostě nebyl čas. Takže fotek najdete níže jen pár a jsou to takové střípky, které se mi povedlo vyfotit, když zrovna byla možnost. Dopředu ještě prozradím, že o dva týdny později jsem absolvoval kurz stavění s lanem, kde je fotek o něco více.

Stavěčský kurz na boulderu je prvním kurzem v pomyslné sérii. Na boulder navazuje kurz stavění s lanem a potom ještě kurz stavění pro závody. Takže tady kurzu o boulderu se začíná pěkně od začátku: například tím, co vlastně všechno patří do práce stavěče. Nejen vlastní stavění, ale nákup, příprava chytů, mytí, třídění, kontrola chytů, plánování cest, delegace a komunikace s kolegy, testování, hodnocení, značení, sbírání feedbacku, pozorování, komunikace s majitelem, údržba, kontrola bezpečnosti atd.

Velkou kapitolou jsou materiály a konstrukce stěn. Důležité je vědět, že pro řadu věcí existují normy. Například dopadiště musí splňovat rozměry definované normou: volný prostor do strany, prostor za lezcem od nejvystouplejšího bodu stěny a také je určená maximální výška boulderové stěny. Povídání na kurzu zahrnuje samozřejmě materiály stěn (překližka, laminát na ústupu, plexisklo, termoplast, …), konstrukce stěn a vliv na využití a stavění. Obrovským tématem jsou materiály chytů (od pískových, přes epoxidové, polyesterové, polyuretanové, lamináty, termoplasty a také dřevěné) a struktur. V dnešním světě už se neříká velkým chytům struktura, všechno jsou to chyty.

Co se týče tvarů chytů, zazněla zajímavá věta: čím jednodušší chyt, tím více možností použití pro stavěče. Čím více specifičtější tvar chytu (například u duálů), tím předurčuje své použití. V otázce uchycení chytů se dnes kromě centrálního šroubu do buldoků na překližce vrutuje. Jsou stěny, kde už buldoky vůbec nejsou a dá se pouze vrutovat.

Probírali jsme vybavení stavěče: stavěčské boty typu kecky bez vzorku, kapsa na vruty, rukavice (pamatovat i na nošení materiálu), brýle, špunty do uší nebo sluchátka. Hlavní nářadí tvoří rázový utahovák a vrtačka. Mezi stavěči je nejvíce oblíbená Makita. Lidlovský Parkside je sice levný, ale zavrhovaný. Vedle toho je občas potřeba pila nebo závitník a samozřejmě nezbytný je žebřík. K provozování boulderovky patří i kontroly stěny a konstrukce, výměna buldoků, vysávání, natírání, opravy dopadiště atd.

Nejspíš čekáte, jestli na kurzu zazněla nějaká tajemství a know-how pro stavění skvělých boulderů. Jasně, že ano, ale určitě je tady nenapíšu. Kurz nebyl o tom, jak postavit boulder podle kuchařky: přišroubuj tady to, o 35 cm vpravo přišroubuj tamto a 40 cm vzhůru přidej další chyt.

O tom, jak stavět, povídal dlouho a zaníceně Honza Zbranek. Začíná tím, že je dobré si určit cíl: přesně si popsat, co chci postavit. A pro koho. Představit si imaginárního zákazníka a přemýšlet o tom, jaké má vlastnosti, co umí, kdo to je. Protože každý zákazník je jiný: dítě může být poprvé na stěně, závodící dítě, nezávodní dítě, holky/kluci, ženy mají např. jinak těžiště než muži.

K teorii boulderů kreslil i grafy, například závislost mezi technikou a sílou. Pro popis boulderů používají stavěči tzv. R-I-C hodnotu. Je to trojice číslic, každá od 1 do 5, definující boulder. R je od slova risk, I od intenzity a C jako komplexnost (complexity). Risk říká u dynamického pohybu, jak velká je šance, že se to nepovede. Intenzita definuje, jak moc síly je potřeba podobně jako na campusu. A komplexnost boulderu udává, jak moc jde o kombinaci různých pohybů: například skok a špička. Maximální hodnota součtu je teoreticky 15, ale takový boulder by byl nesmysl. Ideální součet by měl být mezi 8 a 11. Například RIC 153 nebo RIC 522.

Ohledně nápadů, jak stavět boulder, zazněla třeba tahle věta: Komerční bouldery jsou o kopírování nápadů, které už jsem viděl (na stěně, na sociálních sítích). Vymýšlení boulderů, tedy nový typ pohybu, to se děje u špičkových závodů jako třeba na olympiádě.

Postup stavění boulderů na komerční stěně se liší od závodního stavění. V komerční variantě bývají bouldery na stěně přes sebe. Má tedy smysl začít od velkých struktur a chytů. Řezky samozřejmě až na konec. Lepší je začít lehčími bouldery, protože kroky jsou kratší, tedy chyty musí být blíže u sebe. Naopak těžší bouldery lze stavět až potom, protože mají typicky delší kroky, snadněji se tedy umístí do již nahozené stěny.

Stavění je taková kombinatorika. Před dvěma a před čtyřmi roky jsem na tomhle kurzu vždycky chtěl před začátkem stavění co nejvíce chytů, abych si přeci mohl vybírat, co budu chtít dát na stěnu. Letos to bylo jinak: dostali jsme set chytů a k tomu se nedalo nic přidat. Honza vysvětloval obecně, že „čím víc chytů, tím víc možností“. Matematicky vyjádřeno je počet možností faktoriál počtu chytů. Tedy když mám 5 chytů, je to určitý počet kombinací, jak chyty můžu umístit. Když přidám šestý chyt, vznikne tím šestkrát více možností. Když bych přidal dva chyty, tedy šestý a sedmý, tak možností bude 42x více než bylo v situaci s pěti chyty. A musím říct, že něco na tom je. A ještě se k tomu vrátím v článku ze stavěčského kurzu s lanem.

Ohledně řízení fungování stěny zazněly zkušenosti a rady, které fungují na velkých stěnách. V podstatě to jde vnímat jako business, ve kterém jsou pravidla. Například, když leží chyty navíc v bednách ve skladu, je to škoda, jsou to peníze. Má smysl chyty otáčet a vracet po mytí rychle zpět na stěnu. Stěna je rozdělená na funkční sektory, které se dají samostatně uzavřít pro stavění, aby to neovlivňovalo zbytek haly. Ve sektoru jsou určité počty boulderů, jinými slovy sady chytů, řekněme od každé barvy dvě sady. Když vím, že sada chytů funguje na postavení na boulderu, má smysl sadu nechat pohromadě, maximálně prohodit chyty mezi dvěma sadami. Tímto způsobem se dá stěna řídit. Samozřejmě to funguje pro velké stěny, u malých stěn by to nedávalo smysl.

Když se vrátím k samotnému praktickému stavění boulderů, Honza často opakuje, že důležitá je empatie, čili vcítit se do toho, pro koho stavím. Proto nám na praktickou část dával vždy zadání v tomto smyslu: nejen tedy obtížnost (číslo na stupnici), ale víc informací o kontextu, kdo je cílový lezec, co umí, jaké má vlastnosti, výkonnost, konstituci těla, omezení pohybu (handicap), samozřejmě pohlaví a věk.

V praktické části jsme stavěli pár boulderů. Na počet opravdu málo, protože o množství to není. V prvním cvičení jsme stavěli bouldery pomocí tejpky na nahozené stěně, dalo by se říci na spraywallu. Stavěli jsme podle zadání pro konkrétního lezce s určenou charakteristikou. Ukázalo se, že i tohle dá zabrat a přitom je to „lehká“ práce bez vrtačky. Vzpomněl jsem si u toho na trenérský kurz, kde jsme řešili analogickou situaci: jak mít pro trénink konkrétních dovedností postavené bouldery – je potřeba mít nějakou volnou stěnu bez běžného provozu, dostupného stavěče a potřebné konkrétní typy chytů – to je všechno strašně složité až nereálné mít často. Pro trénink reprezentace se takhle staví několikrát do roka, ale nejde to dělat příliš často. Pamatuji si, že nám říkali, že jedna zahraniční reprezentace takhle úspěšně trénuje na vymýšlených boulderech na nahozené stěně a na spraywallu. Je to totiž mnohem flexibilnější, rychlejší a výrazně levnější.

Další úkol byl boulder obtížnosti 7A z předem určené sady chytů. Na tomhle úkolu bylo pro mě nejtěžší hlavně to, že 7A nelezu, takže jsem si nemohl testovat přelezení celého boulderu, dařilo se mi dělat jen jednotlivé kroky. Ale i to bylo součástí úkolu.

Na fotce je výsledný boulder. Testovací lezci zkoušeli dva až tři různé způsoby přelezu, ale že nejtěžší je topnutí. Výrazně by se to vylepšilo posunutím topového chytu doprava do fialové plochy.

V praktické části jsme si pak po postavení bouldery navzájem přelézali a hodnotili: ne jenom to, jestli to je například 7A nebo není 7A, ale včetně celého zadání o cílovém lezci. Diskuze po testování byla hlavně o tom, jestli postavený boulder splňuje celé zadání, případně, jestli jde upravit. Samozřejmě po postavení dává smysl bouldery nechat otestovat. Ideálně někým jiným (druhým stavěčem kolegou, návštěvníky), aby se ověřilo, že nejde cheatovat. Někdy se stane, že jako stavěč mám utkvělou představu o přelezu (o tom vysněném pohybu) a nenapadne mě, že to jde vyřešit třeba úplně jinak, například když vyšší postava dosáhne na další chyt nebo využije nějaký jiný pohyb k přelezu.

Z dobré praxe (best practices) zazněly třeba tyto rady: není cílem shazovat děti a ženy z boulderu. Je potřeba uvažovat, pro koho boulder stavíme. Nedělat v jednom boulderu stejné kroky, například neustále vodorovná madla. Ale střídat typy pohybů, aby to u lezce aktivovalo všechny svalové skupiny. Při stavění pro děti je potřeba myslet na nižší výšku. Ono to zní samozřejmě, ale sám jsem se přesvědčil, že když si to člověk explicitně nezkontroluje, tak se lehce stane, že nižší postava boulder nevyleze. Samozřejmostí (u boulderů pro děti) by měl být dobrý top.

Další úkol pro mě byl boulder pro mírně pokročilé začátečníky, který vyžaduje potřebu objevit ne úplně jednoduchý krok. Ke stavění jsem dostal sadu černých chytů.

Výsledný černý boulder vyžaduje, aby lezec objevil, že dva chyty jsou vpravo za hranou, protože řešení bez nich je sice možné, ale o dost těžší. Odhadem je obtížnost s využitím chytů vpravo za 5C, při lezení pouze vzhůru výrazně těžší, odhadem 6B+. Při testování jinými lezci jsem zjistil, že menší postava neměla šanci v původním provedení boulder vyléz – přesně, jak jsem psal výše. Stačilo o něco posunout ten spodní chyt (vpravo za hranou).

Nebudu unavovat dalším povídáním a prozrazováním obsahu kurzu. Koho to zajímá, tomu kurz vřele doporučuju. Oba lektoři jsou profíci a velice ochotně odpovídali na všetečné otázky.

Ještě bych doplnil, proč jsem na kurz šel znovu, když už jsem na něm v minulosti byl. Kolegy na kurzu jsem v úvodu lehce postrašil tím, že jsem minule propadnul 🙂 Teď vážně: kurz se vyvíjí, protože se vyvíjí lezení, materiály a všechno s tím související. Takže kurz určitě nebyl přes kopírák. Letošní verze byla opět inovovaná. Mně osobně nejvíc zaujala myšlenka „osvědčených setů“ a jednodušší přemýšlení při stavění s menším množstvím chytů, tedy nenechat si zahltit hlavu obrovským výběrem, z čeho stavět.

Protože nejsem profík, jen mě to baví, může se stát, že ne vždy jsem v tomhle článku zvolil správnou formulaci, takže za případné chyby se omlouvám a za chyby tisku neručím, případně mi napište, abych to opravil.

Z praktických informací ještě doplním, že v minulosti probíhal kurz pod hlavičkou asociace LANO, ale tentokrát byl pod hlavičkou ČHS. Svaz tímto přidal stavěče v rámci svazu jako další kategorii profesní kvalifikace, kterou lze oficiálně získat, podobně jako kvalifikaci instruktor, trenér a rozhodčí. Myslím, že to dává smysl. A úplně nejvíc je možnost se učit od těch nejlepších. Děkuju ještě jednou Honzovi a Martinovi!