Copenhill Copenhagen

Lezecká stěna Copenhill se nachází v dánském hlavním městě Kodani a je to v současné době nejvyšší umělá stěna na světě. Kromě lezecké stěny je tu také umělá sjezdovka. Níže najdete několik fotografií jak budovy, tak záběry na lezeckou stěnu i sjezdovku. Bohužel jsem neměl možnost na stěně lézt, což je mezi ostatními články na mém webu výjimka, doposud jsem tu měl články jen z míst, kde jsem skutečně alespoň chvíli sportoval. Vysvětlím později v článku.

Samotná budova s názvem Amager Bakke se nachází na jednom z kodaňských ostrovů a je to vlastně průmyslová stavba, ve které funguje spalovna odpadů společně s elektrárnou. Budova je hodně vysoká a tvoří tak nepřehlédnutelnou dominantu, protože Kodaň je v obrovská placka. Rekreační funkce budovy byly spuštěny v roce 2018 a zahrnují vyhlídkovou terasu s barem, sjezdovku s umělým povrchem dlouhou 450 metrů a lezeckou stěnu o výšce 80 metrů. K budově jsem dojel městským autobusem, cesta trvala asi 20 minut a celkově to není daleko z centra Kodaně.

Lezecká stěna je vybudovaná na povrchu pláště budovy. Má výšku 80 metrů a šířku 10 metrů.

Přístup k nástupu lezeckých cest vede přes žebřík, který je běžně zamčený a otevírá se pouze pro objednané skupiny. Začátek lezení je ve skutečnosti v prvním patře nad zemí. Před stěnou jsou záchytné sítě.

A pod stěnou je umístěná dokonce cedule varující před rizikem pádu věcí od lezců.

Kousek vlevo už je vidět dojezdová plocha umělé sjezdovky. Sjezdovka je v provozu podle webu zřejmě každý den. Ne tak lezecká stěna.

Na vrchol budovy jsem se vydal výtahem. Výtah a návštěva vyhlídky jsou zdarma. Placené atrakce jsou lezení a využití sjezdovky. Při využití sjezdovky se nesmí přepravovat lyže výtahem, ale lyžařskými vleky vedle sjezdovky. Při cestě výtahem je okny vidět dovnitř průmyslového provozu.

Po vystoupení z výtahu se návštěvník dostane k baru.

Obešel jsem bar a dál pokračoval pěšky po schodech na nejvyšší dostupné místo v budově.

Z vyhlídkové plošiny je parádní výhled na Kodaň. Vidíte, jak nudná je to placka. Kromě výhledu mi to ale tady nepřišlo moc příjemné, z útrob budovy a z komína se linul lehký smrad, pára a takové zvláštní vlhké teplo – to bude zřejmě ta spalovna odpadů.

Na druhé straně jsou vidět průmyslové provozy a doky na břehu moře.

Pár metrů vpravo je výlez z topu lezecké stěny. Je chráněný jednosměrným turniketem – logicky, aby se tam nikdo nepovolaný z této strany nedostal.

Dolů nepojedu výtahem, ale sejdu hezky pěšky. Před sebou vidím začátek sjezdovky, ale smí tam pouze sportovci. Pěší turisté musí využít betonovou cestu nebo schodiště po jedné ze stran sjezdovky.

Tady končí vlek – klasická Poma.

Sbíhám kolem sjezdovky dolů. Povrch sjezdovky tvoří umělá tráva, takové ty umělohmotné koberce se štětinami.

Sjezdovka má tvar něco jako písmeno U, tedy obsahuje dvě devadesátistupňové zatáčky doleva. Lanovky jsou celkem tři: nahoře zmíněná Poma a další dva úseky mají pohyblivé koberce. Před vstupem je samozřejmě klasický lyžařský turniket.

Tady dokonce vidíte pár nadšenců, kteří trénují na lyžích a na prkně jízdu přes překážky. V tričku a v teplákách 🙂

A jak se blížím ke konci sjezdovky, tak je vidět znovu lezecká stěna. Profil zahrnuje i převisy.

Nejspodnější část sjezdovky: vidíte překážky, pohyblivý koberec pro cestu nahoru a umělou trávu.

Pojďme se zaměřit na lezeckou stěnu. Z celkové výšky 80 metrů je patrné, že se musí lézt vícedélkovým způsobem. Na stěně jsou připravené štandy s řetězy zhruba po 20 metrech, takže se leze jako čtyřdélka. Pokud chce někdo lézt jen single-pitch (jednu délku), tak může a to samozřejmě jen tu první spodní část. Na stěně je zakázáno slaňovat. Po dolezení čtvrté délky se musí odcházet pěšky nahoře – ostatně ten výlez skrz jednosměrný turniket jsem vyfotil výše.

Stěnu stavěla firma Walltopia. Na celé šířce deseti metrů je aktuálně postaveno 10 cest. Nejlehčí jsou 5a/5b a 5b/5c a pak už jsou těžší. Na následující fotce je přiblížený detail spodní třetiny.

Detail druhé třetiny. Jsou tam vidět řetězy pro štandování a to ve dvou úrovních, jedna je vždy na položeném profilu, aby dobírání a jištění bylo pohodlnější. Ale sami autoři stěny říkají, že štand nemůže být pohodlný příliš, aby tam nikdo nezdržoval nekonečně dlouho vytvářením selfíček.

Detail horní části. Povrch stěny tvoří laminát a střídá se s plexisklem v místech, kde proudí světlo dovnitř. Nemůže tady být překližka, protože na budovu prší a fouká vítr, počasí je tady celoročně složitější. Konstrukčně jsou chyty přidělané pomocí šroubu do buldoku, ale odhaduju, že se tam nepoužívají vruty. Takže to může trpět podobnými neduhy, jako některé další venkovní stěny s tímto principem. Dále mi připadá, že postavené cesty jsou stejné na všech fotkách, které jsem objevil. To by znamenalo, že jsou od otevření v roce 2018 neustále stejné. Možná to je právě z konstrukčních důvodů, nevím. Na webu Walltopie se píše, že vlastní stěnu stavěli s pomocí lešenářského výtahu. Ale stavěči už potom šroubovali chyty z lana – píše se tam o houpání se (ve větru) na 60metrovém laně.

Teď ještě vysvětlení, proč tu dnes nelezu. Nemůžu, nejde to, i kdybych sehnal parťáka. Pro vstup na stěnu je potřeba složit certifikační zkoušku u dánského lezeckého spolku. Prostě mají tu pravidla, aby na vícedélku chodili pouze natrénovaní lezci, kteří věcí co a jak. A nejspíš aby se nestávalo, že nějací začátečníci způsobí komplikace, někde se zaseknou a budou potřebovat pomoc. Další věc je provoz stěny: tady v budově není žádná recepce, obsluha stěny ani půjčovna vybavení. Nic. Pokud bych chtěl lézt, musel bych se objednat (zřejmě i docela dost dopředu) do nějaké skupiny a termínu, který visí vyhlášený na webu. Když jsem to procházel, byly ty termíny zhruba jeden/dva co dva týdny. Takže se dnes musím spokojit jen s fotkami z venku.

Tady ještě fotka z jiného místa v Kodani – poblíž známé sochy Malé mořské víly. Vidíte, že Copenhill tvoří jasně viditelnou a nepřehlédnutelnou dominantu.

Lezecká stěna Copenhill je postavená s citem a v souladu s architekturou celé budovy, na pohled vypadá rozumně a moderně.

Jsem rád, že jsem se k současné nejvyšší lezecké stěně podíval. Mrzí mě, že jsem tu dnes nemohl lézt, ale chápu provozní pravidla. Třeba se to povede někdy v budoucnu.

V létě 2019 jsem lezl v Groningenu na severu Holandska na stěně Excalibur, které patřilo prvenství co se týče výšky stěny před Copenhillem. Když jsem výlet na Excalibur plánoval (minimálně rok dva předem), tak to ještě nejvyšší stěna byla. Ale když jsme tam v červenci 2019 dojeli, už se proslýchalo, že vyšší je něco v Dánsku a ještě prý se sjezdovkou. Tak už vím, že se to nejvyšší jmenuje Copenhill, nabízí 80 metrů k lezení a vedle toho tu mají skutečně i sjezdovku 🙂

Přesto Excaliburu jedno prvenství zůstalo – a to, že jde o nejvyšší samostatně stojící lezeckou stěnu (nepřilepenou na jinou budovu).